Stačí zlomek sekundy

Nic není tak křehké jako lidský život. Žijeme své životy, spíme, bdíme, jíme. Prožíváme štěstí i zklamání, lásku i nenávist. Zabýváme se malichernými problémy a svými sny. A většina z nás si nikdy neuvědomí, jak můžeme o vše přijít během jediného zlomku sekundy.

Minulý týden ve středu ráno na mě ve škole čekala písemná práce z maturity. Velice jsem se těšil na odpoledne, kdy mě měla čekat cesta za svou přítelkyní. No, o radosti se zrovna mluvit nedá. Přítelkyně odjela v pátek na tři týdny na praxi do Švédska, takže se středa stala jakýmsi "rozlučkovým dnem". Neměl jsem však tušení, že mě chce slunečné odpoledne přibít k zemi kolíkem zamyšlení a šoku.

U místního obchodu kolem mě projelo velké policejní auto. Měl jsem zrovna hodně práce s vyhýbáním se jehovistickým "poslům", kteří pravidelně okupují stinný rožek Hrušky a autu jsem nevěnoval nějakou větší pozornost. Ta se přihlásila o slovo až u autobusové zastávky. U křižovatky leželo na zemi velké čtyř-kolo z obrovského žlutého auta s korbou (nemůžu si vybavit, jak se mu říká), které stálo o nějakých 20-30 metrů dál. Kolem auta blikala modrá světla policie a sanitky. Během okamžiku moji mysl zahalil černý oblak v obavě toho nejhoršího. Ta se naplnila vzápětí: na zemi ležel modrý pytel. Nemusím doufám vysvětlovat, co to znamená. Zarazil jsem se, hlavou mi projelo tisíc myšlenek. Ty museli stranou, protože mi každou chvíli měl jet autobus a já musel oběhnout celé místo. Tato myšlenka mi blikala v hlavě jako modrá světla záchranářů.

Na autobusové zastávce stál dav čumilů, bezdomovců i náhodných kolemjdoucích. Všichni jsme byli přitahováni na toto místo. Proč člověka vždy přitahuje smrt, krev, nehody a nebezpečí? Styděl jsem se za sebe, že tam stojím jako přikovaný a vyhlížím, co se děje.

Přijel autobus. Po nastoupení jsem musel řidiči 2x nahlásit cílovou zastávku, protože můj mozek neposlouchal a odešel někam jinam. V autobuse panoval hlasitý hovor, ze kterého se mi povedlo zaslechnout pohlaví oběti neštěstí. Byla to starší žena. Přišla další myšlenka. Ta žena byla nepochybně na cestě z práce nebo do obchodu. Možná od svého manžela/přítele. Od svých dětí. Měla své starosti, svůj život. Své sny a svou cestu. Svou krystalovou mříž karmy. Na vše stačil jediný malý zlomek sekundy a bylo po všem. Tak neuvěřitelně rychle. Nikdo nemohl ničemu zabránit.

Takto by žádný život končit neměl.

Přesto se to pravidelně stává. Stačí nedbalost opilého řidiče, špatný stav libovolného zařízení či vlastní  hloupé nebo nevědomé přičinění a je konec. Býváme často neopatrní, líní nebo moc seběvědomí. Kolik z vás si někdy uvědomilo křehkost života, pokud nepočítám okamžiky, kdy vám samotným šlo o život?

Tento příklad a miliony dalších po celém světě nám mají sloužit jako varování. Troufám si říct, že i jako doporučení. Žít naše životy naplno a pro každou sekundu. Protože nikdo z nás nemůže vědět, kdy nastane ten jeho osudový zlomek sekundy...