Tachov - město ztracených iluzí

Jednoho zimního měsíce na pomezí roků devět a deset se jedna docela malinká kapela z Tachova čítající pouze dva členy (kytaristu a baskytaristu) rozhodla vystoupit na velkém letním festivalu. Úspěšně obsadila bubenický post a rozeslala do světa dlouhé ruce internetu, aby našla zbývající členy. Slovo dalo slovo a já se stal součástí tohoto "kolosu". Jak to vlastně dopadlo...?

Než začnu své strastiplné vyprávění, chtěl bych pozdravit po dlouhé době čtenáře, kteří buď náhodou nebo zcela účelně zamíří na tento článek nebo můj blog :-) Velice dlouho jsem zde žádný článek nepřidal, tak se to teď pokusím napravit :-)

Tři velké M. To byla původní kapela Last Crusader. Míra, Míra a Martin. Tito tři kluci mi obrazně zlámali za měsíc a devět dní všechny kosti v těle a nechali mě znovu kousek po kousku srůst dohromady v to, co je ze mě teď.

Vše začalo před několika lety, kdy jsem se poprvé setkal s Miroslavem Slámou na festivalu Masters Of Rock ´08. Poznali jsme se díky jednomu nejmenovanému foru na internetu, poseděli jsme spolu u vodní dýmky, probrali muziku a naše dvě kapely. Tachov a Havířov si dobře rozuměly, až do okamžiku, kdy mi bouřka úplně vytopila stan a tak přinutila zrušit "kouřový dýchánek".

Na Masters Of Rock ´09 mělo dojít k dalšímu setkání nad vodní dýmkou, z čehož nakonec sešlo a opět naše rozloučení poznamenal déšť. Tentokrát to stan přežil a já i se svou milou jsme strávili několik skvělých dní na jednom skvělém festivalu.

Někdy začátkem února 2010 jsme jednoho zasněženého večera dostali s Mírou na ICQ opravdu kuriózní nápad, hodný toho nejnaivnějšího a nejtvrdšího pubertálního kalibru: kluci nemohli v Tachově najít zpěváka a kytaristu. Já, jakožto kytarista, co si doma občas něco pobrukoval pod nosem (občas tak moc pobrukoval, až můj bratr utíkal zděšeně z pokoje), jsem nabídl pomoc kamarádovi: že si po maturitě sbalím kufr, kytaru, mikrofon a odjedu na celý červen do Tachova. Zde budu měsíc pravidelně zkoušet, chodit do práce, tvrdě makat, bydlet u něj, učit se písničky a 9.7. jim odehraju a odzpívám domluvený festival, konkrétně Tachovské rockové léto 2010 (dále už jen Tarock).

Jak se řeklo, tak se stalo: 24.5. v pondělí jsem úspěšně odmaturoval za deset (jednička z češtiny, trojky z elektroniky, matiky a elektronických počítačů). Týden na to už jsem seděl v autě, naloženém po okraj aparaturou, osobními věcmi a kytarou a nechal jsem se taťkou odvést celých 550 km přes celou republiku až do Tachova. Během cesty jsem si představoval, kolik naberu nových zkušeností, jak výborná kapela to bude, kolik si vydělám peněz v práci a jak rychle vše uteče. Největší chyba, jaká se mi mohla stát, bylo mé dočasné ohluchnutí. Ne že bych dočasně přišel o sluch, to ne. Ale přestal jsem poslouchat, co mi říkalo celé mé okolí: ze všech stran přicházelo přemlouvání, ať nikam nejezdím. Počínaje rodinou, přáteli, kamarády pokračujíce přes muzikanty z oboru a konče mou přítelkyní, která mě sice podporovala, ale myslím, že se jí to nelíbilo stejně jako všem ostatním. Všichni opakovali to samé: bude tě to stát hodně peněz, nemůžeš si být ničím jistý a budeš tam trpět. Nejezdi.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Já přesto odjel a nedopadl jsem vůbec dobře. Tachov mi rozkopal úsměv, vylámal mi všechny zuby naivity, zlomil mi žebra o realitu a ukázal mi, co to znamená, být psychicky i fyzicky úplně na dně. Hned na prvních zkouškách jsem zjistil, že ta muzika není dělaná pro mě, že s ní budu mít velký problém a že je zle. Ani kapela nebyla tak dokonalá, jak jsem si ji vysnil: bubeník Martin hrál teprve chvíli, i když dělal dobré pokroky. Oba dva Mírové mě zase pravidelně vytáčeli falešnými tóny během písní, které jsem nebyl ani sám schopen opravit a ukázat jim je správně. Při každém návrhu nebo kritice jsem byl smeten naivitou a nezkušeností "takhle to je a takhle to prostě bude". Navíc to prostředí !!! Byl jsem u basáka doma: v Tachově mají obrácené kohoutky než u nás (vpravo teplá, vlevo studená), což v praxi znamená, že když jsem se chtěl v horkém dni zchladit, opařil jsem se vařící vodou. Na WC mě pravidelně zabíjela nabíhající zářivka. Každé ráno jsem budil celý barák vrzajícími dveřmi. Nikdo tady nevěděl co znamená sloveso "snídat". Najednou jsem byl na jiném území, vše, na co jsem byl zvyklý, okamžitě padlo krutou smrtí krátce po příjezdu.

Psychickou stránku čert vem. Co ta fyzická? Nastoupil jsem do normální práce. Taťka od basáka (shodou okolností taky Míra) mi sehnal přes kamaráda měsíční pracovní poměr ve firmě pod názvem Inotech. Klasická práce, jeden týden ranní, další týden buď noční nebo odpolední. Firma se soustředí na lakování. Já dostal místo v předlakovně. Dali mě do party skvělých žen, které mě mezi sebe vzali jako vlastního, byla s nimi legrace a dobře jsme spolu vycházeli. Celá moje práce měla tři části, které se různě během týdne střídali: buď jsem nasazoval výrobky určené k lakování na stojany, nebo nosil tyto stojany na pás (celých 36 kroků sedm a půl hodiny v kuse, 18 kroků tam, 18 kroků zpátky, dva stojany odnést, dva přinést) nebo v malé bílé budce tyto výrobky zbavoval prachu pomocí vysokotlaké pistole. Vypadá to jednoduše...?

Ano, ono to jednoduché je. Velice jednoduché. Jen já po každé "šichtě" dorazil domů s úplně rozbolavělým tělem, unavený, fyzicky totálně vyčerpaný, s necitlivýma nohama. Taková malá každodenní skoro-chodící troska. Sotva jsem do sebe nasoukal oběd nebo něco k jídlu, už jsem stál na zkušebně, kde se mi nedařilo, hádali jsme se, nadávali si, byl jsem na ně protivný a agresivní, což mi hojně vraceli jejich vlastními zbraněmi. Všechno šlo pomalu ale jistě do háje.

18. června jsem se vrátil na víkend domů. Zde jsem strávil naprosto úžasný víkend se svou láskou, na perfektním festivalu v Karviné (AnimalFest a Dny Karviné) a v perfektní společnosti našeho zvukařského týmu. Nedělní návrat do Tachova byl pro mě jako tortura.

Uběhly celé dva dny a já se rozhodl s celým Tachovem skoncovat, sbalit si věci, nechat vše tak jak je a odjet co nejdříve domů. Práce a válka v kapele mě dostala až na dno. Začal jsem mít strach o své zdraví. Dobrá kamarádka naší rodiny Lucka se domluvila s taťkou: nabídla mi víkendový nocleh u ní na hotelu v Mariánských lázních. Tady jsme odvezli po prohádaném a útrpném týdnu s kapelou moje věci. Všechny hádky skončili oboustrannou dohodou, že přijedu v úterý před koncertem, dostanu tři tisíce a alespoň koncert odzpívám zpaměti bez textů.

Tak se taky stalo: po relaxačním týdnu doma, kdy jsem do hlavy nasoukal to kvantum textů a melodií, jsem v pondělí ráno nasedl na svou poslední jízdu směr západní Čechy. Usmířil jsem se na rozumnou úroveň s kapelou, odzkoušeli jsme a v pátek devátého července vše zakončili našim vystoupením. To jsem si perfektně užil, pořádně "zapařil", odzpíval co to šlo nejvíce a co možná nejlépe.

Hned po koncertě jsme splnili všechny domluvy, celý večer propili a proseděli s kapelou. Během toho jsem dostal tvrdou podpásovku, kdy jsem se dozvěděl, že většině diváků se naprosto můj zpěv nelíbil, okamžitě by mě z kapely vyměnili a že to nebylo dobré. O to více jsem si vážil těch, kteří mě v davu našli a aniž by mě znali, tak mě obejmuli, potřásli rukou a chválili, jak to bylo všechno super. Po shlédnutí záznamu musím s mými kritiky souhlasit: nebylo to dobré...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Teď sedím doma a vše si znovu přehrávám v hlavě: s kapelou jsme se usmířili a já bych chtěl závěrem udělat jeden velký děkovací odstavec, který věnuji následujícím lidem:

1) Vám, všem mým čtenářům, kteří jste se prokousali tím dlouhým vyprávěním až na tento konec. Obdivuji vás za vaši trpělivost a budu si cenit každého komentáře.

2) Své přítelkyni. Nebýt Leňulky, určitě bych se psychicky zhroutil. Jen díky ní jsem našel v sobě sílu vše překousnout, jít dál, poučit se ze svých chyb a nabrat další sílu. Ona mě vždycky pořádně narovnala a poslala opět jako nového do boje. To jen díky ní vděčím všemu, co pro mě něco znamená. Děkuji, Leni :-*

3) Elišce. Holka od kytaristy. Během celého pobytu v Tachově mi dělala "normální živou" společnost. Při všech těch rozporech, naivitě a šílenství mi připadala jako jediný člověk v Tachově, co je při zemi, co má svůj názor a svůj pohled. Nyní je označena na mém Facebooku jako moje sestra. Je to moje díky za "normálnost".

4) Rodině, hlavně taťkovi. Nebýt jeho pomoci co se týče podpory, financí a trpělivosti bych asi těžko mohl něco zvládnout. Občas si říkám, že mi to měl zatrhnout rázně a okamžitě už na začátku, ale co se stalo, to se stalo. Já si alespoň pořádně nabil držku a příště budu poslouchat.

5) Lucce a všem lidem kolem ní, že mi poskytla pomoc, když jsem byl opravdu na dně, poskytla mi přístřeší, jídlo a odpočinek.

6) Ženám v práci. Přirostli mi k srdci a jen díky nim mi práce občas rychle utíkala a byla o kousek snesitelnější. Budou mi chybět, všechny, snad je ještě někdy potkám :-)

Jak vše zakončit? Když to po sobě čtu (a že jsem toho napsal až moc), nevypadá to tak hrozně jak všechno doopravdy bylo. Neumím to tak dobře přepsat do počítače, přesně jak jsem to cítil a čím jsem si procházel. Možná vám bude připadat, že jsem byl jen příliš měkký a příliš rozmazlený. Možná mě pochopíte a příjdete na to, že to pro mě bylo vážně opravdu náročné. Každopádně, co se stalo, to už se nedá vzít zpátky. Musím zvednout hlavu a dívat se vzhůru k budoucnosti. Tachov mi hodně vzal: klukovskou naivitu, většinu snů, důvěru v lidi, peníze a sebevědomí. O to více mi však dal: více si vážím lidí kolem sebe, kterým můžu věřit a na které se můžu spolehnout. Mám nezapomenutelné zkušenosti, poznal jsem nádhernou přírodu a pár skvělých lidí. Poznal jsem, co to je mít doopravdy rád domov a znát stesk po něm. To je pro mě mnohem víc, než bych si mohl přát.

Kdo by chtěl zhodnotit můj výkon na Tarocku, může najít tři videa na www.bandzone.cz/lastcrusader, opět budu rád za každý komentář :-)

Děkuji, dobrou noc :-)