Vysoká škola aneb "Vy budete určitě maminka!"

Můj poslední článek o prvním dni na vysoké škole měl velkou odezvu od čtenářů a hlavně mého okolí. Kde kdo mě prosil, ať z toho zkusím udělat jakousi "rubriku" a napíšu na toto téma článek další. Nuže dobrá, ukecali jste mě.

Je 4:46 ráno. Pondělí, devátý měsíc, čtvrtý týden. Žádné cvaknutí se neozve, protože oběť pravidelného řádění jednoho nejmenovaného budíku svítícího ďábelsky rudými číslicemi už je dávno vzhůru. S vítězným "Hah!" na rtech odhazuje peřinu bokem, vstává, provádí nezbytnou ranní hygienu a připravuje se na další "vysoký den" (jak nazývám všechny školní dny před mou budoucí deportací na pracovní úřad). Ještě rychle pohledat mini-fotky, zapnout MP4 (tentokrát to nebude švédský A.C.T., volím něco tvrdšího: vítězí holandská kapela Epica) a vydávám se na vlakové nádraží.

Zde končím krátkou kariéru autobusového cestovatele zakoupením studentského průkazu a zpáteční jízdenky (ta mě stojí i s tramvají levněji než autobus). Vše v pohodě stíhám, dobrá nálada mi koluje v žilách a vlak se vydává na cestu do Ostravy.

Hned po vystoupení z tramvaje ucítím na zádech krátké trhnutí, jak mě někdo chytá za batoh. Prudce se otáčím, abych mohl čelit svému protivníkovi. Naštěstí to je jen bývalý spolužák ze střední. "Tak jak, kam valíš teďka?", ptá se. "Mám tam přednášku z dokumentace. Co ty?" "Já jdu na test z bezpečnosti."

Následuje krátká scéna výbuchu zlosti nad mou vysokou maličkostí. Zkouška z bezpečnosti, já zapoměl!!! Samozřejmě že jsem se nepodíval na internet, nepřečetl si poštu a neprošel si studentskou kartu. Odevzdaně se prodávám osudu a rezignuji. Naštěstí je možnost se zapsat dodatečně, což následně u kiosku udělám. Čert vem přednášku, tady jde o život! Celý bledý, úplně nepřipravený a ve spásu doufající přicházím k místnosti D121. Zde jsem svědkem oznámení výsledků předchozí skupiny: z dvaceti udělali tři. Ostatním je doporučena návštěva sedmého patra u přednášejícího. Já po chvíli dostávám svou variantu č. 2, nervózně otevírám dvojlisty a soucitně chápu sedmnáct předchozích. Samé označení barev, obrázky s obvody, dotazy na SELV-PELV a tak různě. Můžeme mít maximálně sedm chyb (24 otázek, 5 bodů za každou, min. počet bodů 51). Když test odevzdám, trvá celou věčnost, než mi oznámí verdikt: máte pět chyb, prošel jste. Snad tady nemusím popisovat radost z výsledku :-)

O dobrou náladu přicházim po seznámení se superpozicí v cvičení z teorie obvodů. Opět dostávám pomyslné facky nevědomosti. Naštěstí to není učivo, které už jsem viděl, je to novinka (což samozřejmě není obhajoba). Značně zkroušený odcházím na cvičení laboratorní. Zde dostáváme zadání prezentace a elaborát. Máme to dělat ve dvojcích. Po krátkém rozhlédnutí po třídě mi je jasné, že na to asi skončím úplně sám.

Den zakončuji setkáním s revizorem v tramvaji: veškeré mé představy o pánovi v modro-bílém, který kontroluje úplně každého končí v momentě, kdy se pán sedící předemnou - černá bunda, rifle, moderní tričko, kulaté brýle - postaví, odhrne si bundu jak v akčním filmu a zastřelí mě svým revizorským odznakem. Velice diskrétní! Podávám mu svůj tramvaj-paper. V momentě, kdy ho má v ruce až moc dlouho mě opět přepadá bledost. "Máte to označené na špatné straně, víte o tom?" Zmůžu se pouze na nesouhlasné zavrtění hlavou. "Dávejte si na to pozor, příště to bude pokuta." Lístek mi k velké úlevě mé (i mé peněženky) vrací a vydává se na lov do houstnoucího davu studentů a ostraváků.

Jak už to tak dny mají ve zvyku, pondělí se přeleje na úterý. Začíná další vysoký den. Jsem ve fyzikální učebně, kterou navštěvuji po úplně nudné hodině základů počítačů. Pohodový učitel mě pozve jako první oběť k duelu Kunčický vs. Černá Tabule. Netrvá to ani moc dlouho: stačily mi dvě minuty k úplnému zrudnutí, ztrapnění před celou třídou i sám před sebou a ubohému početnímu výkonu. Nedokážu spočítat přes kosinus a sinus správně úhly ve vektorovém trojúhelníku (první bych si musel vzpomenout na základní věci, že), navíc moje kalkulačka odmítá počítat se stupni místo radiány. Přesto příklad dopočítám za nemalé pomoci vyučujícího. Bravo. Naštěstí je to pohodář, který bere počítání u tabule jako dobrou zkušenost: každý zjistí, kde má mezery. U někoho to jsou trojúhelníky, u někoho zase rovnice.

Po škole se vydávám do knihkupectví Profesio. Potřebuju knihu do angličtiny. Když vcházím dovnitř, hned mě oslovuje prodavačka - Ona: "Dobrý den, co si přejete?" Já: "Máte ještě výtisk anglické knihy Cambridge-" Ona: "English for Engineering?" navazuje na mě a vzápětí celý prodavačský sbor propadá bujarému smíchu. Samozřejmě: předemnou zde bylo minimálně 30 dalších studentů, kteří potřebovali knihu stejnou. Hlavně že nám v angličtině říkali, že to nemáme nechávat na poslední chvíli :-)

Středa, pro mě poslední den školy. Já věděl, že si mám udělat rozvrh pouze na tři dny, protože jinak by tento článek byl ještě dvakrát tak dlouhý. Vše začínám cestou do školy autobusem (mám to do areálu Dr. Malého blíže z ÚANu), kde potkávám dobrou kamarádku Petru. Ta si po cestě zasteskne nad mým dobrým rozvrhem, příliš jednoduchými písničkami ze školního sboru (co je špatného na Girl With Blue Eyes nebo Hop Over Field?) (volný překlad: Holka modrooká a Skákal pes přes oves) a šílenou látkou z filosofie. Chudák. Nemá to v té škole jednoduché.

Angličtina je strašně dlouhá: bereme Space Elevator. Celou dvouhodinovku se více než učením zabývám samotnou myšlenkou a přemýšlím, jak by se dala uskutečnit. Krátce po ukončení potkávám na zastávce zachránce z pondělí, našeho bývalého předsedu (který kreslil schéma zapojení hvězdné brány, vzpomínáte?) a Davida Krajce. To je náš Dave s velkým D. Cestovat s ním po Ostravě je vážně zážitek. Ten kluk tu pusu na chvíli nezavře a vše co z něj vypadne je perla. Jeho zážitky z nočních tahů, (ne)osobních vztahů s osobami opačného pohlaví nás provázejí celý den. Kde kdo by mu mohl závidět. Nejvíce mě dostal prohlášením: "David tahá esa z rukávu jak Copperfield morčata" nebo vyprávěním z první návštěvy jeho bývalé přítelkyně.

David, značně vyparáděn, vybaven velkou kyticí a lahvinkou vína jde na seznámení s rodiči přítelkyně. Hned ve dveřích se potkává s ženou poněkud silnějšího vzrůstu a vesele ji přivítá: "Vy budete určitě maminka od Lucky!" "Ne, já jsem její starší sestra." Umíte si představit, jak se v té chvíli asi tvářil :-)

Při čekání na přednášku nás obohatí vyprávěním, jak se probudil v neznámém městě, v neznámém pokoji a úplně nahý. V kuchyni potkává slečnu zahalenou pouze jeho vlastní košilí. Zahajuje přátelsky konverzaci: "Jéé, ahoj Eeeeee..." "Eliška." "Jo, vlastně." Nebo další, kdy prochází přes hokejovou šatnu do sprch s ručníkem kolem krku (zatímco jeho deset spoluhráčů má radši ručníky kolem pasu) a potkává skupinku krasobruslařek. Dave je kluk trapasů a určitě nehrozí, že by se on nebo někdo v jeho okolí nudil :-)

Na přednášce z lineární algebry pronese náš přednášející tento výrok: "Svět matic je divoký." To je asi tak jedna z mála věcí, kterou si z hodiny odnáším. Asi jako minule z obvodů, kdy jsem se dozvěděl, že efektivní hodnota se nikdy nedá změřit, pouze spočítat.

Posléze na hodině cvičení z matiky nám zase přednášející při vysvětlování látky v hromadě nesmyslných vět řekne něco o "endimenzionálním konečném reálném čísle". Spolužák sklidí ovace za hlášku "To je jak z hvězdné brány!" Přesně tak si taky v té hodině všichni připadáme.

Den zakončím přednáškou z počítačů, kdy jsem opět v přítomnosti Davea. Ten mi oznamuje, že kdybych byl včera někde poblíž, tak by mi za mé přání k narozeninám na Facebooku dal obrovského hubana. Probíráme spolu notebooky, smějeme se předsedovi slintajícímu nad programem MathCad (nebo to byli ty dvě slečny pod náma?) a nakonec zjišťujeme, že se na nás otáčí celá místnost C3, kterou ruší hurónský a pubertální smích dvou bývalých spolužáků. Nezbývá tedy než si sbalit věci a rychle utéct. Dělat kravál už během prvních šesti dnů školy by se nemuselo vyplatit. Naštěstí se rychle ztrácíme v davu uprchlíků, kteří už to nevydrželi stejně jako my. Stejně z té přednášky díky nám chudáci moc neměli.

Ufff, tak tedy, článek je u konce. Druhé díly filmů, knížek, her a článků na stejné téma většinou nikdy nemají valný úspěch. Snad to nebude tento případ. Doufám, že se vám alespoň trošku líbil a opět se na mě sesype kritika okolí a nějaké e-maily, ať v této rubrice pokračuji. Přeji všem hezký den :-)