Vlastní zkušenosti - rasismus

Média jsou v posledních dnech plná informací o situaci v severních Čechách. Vše začalo napadením mačetama v herně, pokračovalo to "vyrovnaným" soubojem dvacet na čtyři a vyvrcholilo to (prozatím) vysláním těžkooděnců do "postižené" lokality. Po přečtení některých blogů a hlavně různých diskuzí zde na iDnes jsem se rozhodl také přispět do veřejné diskuze na téma - rasismus. Konkrétně z vlastního pohledu a z vlastních zkušeností.

Pocházím ze severní Moravy, konkrétně z Havířova. Celý život bydlím nedaleko od místa oficiálně nazvaného Prostřední Suchá - Sídliště. K tomuto místu se mi váže spousta vzpomínek, bohužel nemohu říct, že by nějaká byla jakýmkoliv způsobem kladná.

Jak jistě tušíte, řadí se toto místo na seznam jako takzvané "ghetto". Kdykoliv tudy projdete po hlavní ulici, naskytne se vám podívaná, kterou jinde v Havířově nenajdete - polozničené domy, neuvěřitelný nepořádek, postávající podezřele-vypadající hloučky, které by jste určitě nikdo z Vás nechtěli potkat v noci. Semknutě stojí po stranách ulice, rozmlouvají spolu, opíjejí se, kouří. Když máte štěstí, zahlédnete i "lehký" pouliční obchod s "lehkými" drogami.

Nedaleko rozmlácená zastávka na autobus. V klasické "budce", která má pravidelně vybitá okna, postává pohromadě pár lidí a nedočkavě vyhlíží autobus. Vidíte jim na očích ten strach, jak rychle chtějí odsud pryč. Nedivíte se jim. Jakmile vidíte, co vidíte, i ten nejotrlější z vás bude mít problém stát klidně.

Odbočíte z hlavní cesty. Právě vidíte skupinu lidí, která přelézá plot a krade ovoce z vedlejší zahrady. Na tom není nic nenormálního, dělali jsme to jako děti všichni (všichni, pardon, většina bude lepší pojem). Nenormální na tom je následná bitva, kdy jablka létají vzduchem, nemilosrdně strefují hlavy "kamarádů" a to vše je doprovázeno bujarým smíchem a po chvíli také rvačkou. Nedává mi to smysl.

Noční návštěva? V žádném případě, to by jste mě museli svázat a odtáhnout násilím. Je tomu pár let, kdy jsme mívali hned pod Sídlištěm zkušebnu a sklad. Po jedné vykládce jsem šel ke svému domu opačným směrem. Když jsem uviděl skupinu šesti mladíků, kteří šli skrz celou silnici a dělali neuvěřitelný kravál (ve tři hodiny ráno), radši jsem se vydal zpět ke skladu a chvíli tam počkal, než přejdou. Jsem zbabělec? Nikoliv, spíš mám jistý pud sebezáchovy. Jednou jsem se vydal skrz Sídliště na cestě od přítelkyně. Na rohu stála podobná skupina, jakou jsem popsal výše. Bylo devět hodin večer. Když jsem se blížil a přemýšlel, co udělat, abych mohl nerušeně projít a nemusel se otáčet (ukazovat nekrytá záda), zaslechl jsem tlumený hovor: "Hej čum ****, další, dívej se, jak bude ta ***** zdrhat." Nikdo mu nic neodpověděl. Naběhla mi husí kůže, přešel jsem na druhý chodník. Následně jsem si vyslechl bujarý smích, spoustu trefných narážek a utrpěl nepříjemný zásah do vlastního sebevědomí. Od té doby se tomuto místu v noci vyhýbám. Mohlo by se stát něco horšího, kdybych na tom chodníku zůstal? Já věřím tomu, že ano. Jednou v noci po návratu z města s mým dobrým kamarádem jsme potkali u silnice sanitku, která právě odvážela vážně pořezaného muže. Všude byla spousta krve. Údajně jej někdo napadl a okradl, jestli jsme něco neviděli. Neviděli - ale domysleli, co to mohlo být. Ano, jsme opět na Sídlišti. Jen hádám a mám obavu, kolik takových incidentů se zde během roku stane a nikdo jim nevěnuje pozornost.

Nedávno jsem se potkal a následně seznámil s klukem, který žil na tomto místě sedm let. Nestačil jsem zírat, co všechno jsem se dozvěděl z vyprávění a z jeho vlastních zkušeností. Od jeho školních let, i následný život - kdykoliv vyšel ven, čekala ho buď rvačka nebo podobná nepříjemnost. Stačí mi, když spolu přes Sídliště jdeme. To není chůze: v jeho případě to je téměř úprk. Cítím k tomuto klukovi dodnes velký respekt, že to všechno zvládnul. Já bych po podobných zkušenostech skončil pravděpodobně někde v blázinci. On sám musel chodit nějakou dobu k psychiatrovi.

Tolik mé zkušenosti, nyní k věci. Když teď píšu tento článek, vždy si vzpomenu na ten dav lidí, co křičí o rasismu, o nenávistí, válce a podobných záležitostech. Mají tendenci problém banalizovat, zlehčovat a za každou cenu se k němu obracet zády. Neustále se ohání argumentem typu - všichni nejsou tak špatní, jsou to lidi jako my. Ano, jsou, proto by pro ně měla platit ta samá pravidla, jako pro nás. Zdůrazňuji, že nejsem rasista, i přes to všechno, co jsem napsal výše prostě nedokážu být. Já s tím argumentem, ať neházíme vždy a vše do jednoho pytle souhlasím.

Po posledních pár dnech mi ale připadá, že ti, kteří podobný živel hájí stůj co stůj, nemají s těmito lidmi a místy pražádné zkušenosti, nikdy si podobným "ghettem" tam a zpátky ve dne či v noci neprošli a absolutně neví, co se tam venku děje.

Ano, sám znám pár kluků, kteří jsou v pohodě a není s nimi problém. Jejich rodiče tvrdě pracují a jejich děti jsou k tomu vedeny taky. Jedna rodina má velký dům a má se velmi dobře. Vždy je mi líto, že tito poctiví a slušní jsou ušlapáni a schováni ve stínu toho špatného. Také se znám dobře s místní kapelou Gipsy Werk - neuvěřitelně dobrá a super parta muzikantů. Byli jsme spolu na Slovensku hrát na romském plese. Nikdy jsem nevěřil tomu, že bych mohl vidět tak slušnou partu lidí, kteří se skvěle bavili, ochotně s námi diskutovali. Měli jsme se tam výborně! Bylo to skvělé. Sami návštěvníci jsou z 90% vynikající muzikanti, což nám ochotně a rádi ukázali. Nebýt to ve třetím patře a neužívalo-li by se až do opravdu pozdních ranních hodin, bylo by to bezchyby. Přesto říkám: jedna květina jaro nedělá. Musíme to brát z toho správného pohledu a dávat přednost lidem se zkušenostmi před lidmi, kteří o tom nemají ani páru.

Na konec bych chtěl zdůraznit jednu věc: takových míst, jako u mě "za barákem", je po celé republice mnoho - a stále přibývají. Jedná se o místa, kde je úplně jiný svět. Je to jako vosí hnízdo. Když jej necháte na pokoji, nic se vám nestane. Jakmile však dáte poblíž sladkost nebo hnízdo vyprovokujete, nikdy to nedopadne dobře. V tomto případě sladkost může být i (ne)obyčejný pocit - "můžu cokoliv bez postihu". Tak to mnohdy doopravdy je. Napětí eskaluje. U nás do těchto míst nevkročí ani policie. Jak daleko to musí zajít, než se tento problém jednou pro vždy vyřeší sám a po zlém? Než skutečně dojde k masakru? Mohu jen doufat, že nějaké řešení existuje - a že u toho nepoteče krev. Poté já (stejně jako ostatní lidé, co bydlí poblíž, ať už tady, nebo jinde v republice) budeme moci projít tímto místem bez úzkostlivého pocitu nebezpečí - klidně i pozdě večer.

Děkuji za přečtení a přeji hezký zbytek dne.