Kadeřnice

Sobota, deset hodin dopoledne. Mužská část naší malé rodiny se vydává na strastiplné turné po celém Havířově, v naději, že jejich vlasy budou ostříhány a tím dojdou věčného pokoje na další rok.

Ze spánku mě probudil naprosto nečekaný výrok: "Jirko, vstávej, jedeme k řezníkovi a až se vrátíme, tak pojedeme k té kadeřnici." Dámy a pánové, zázrak, jdeme se stříhat! Po dlouhém a velice útrpném roce! Myslel jsem na to v poslední době neustále. Místo jídla, místo alkoholu, místo hudby, místo všeho!!! Mé přání bylo konečně naplněno! 

Vyletěl jsem z postele naprosto neuvěřitelnou rychlostí (kdo četl mé články o vysoké škole, tak moc dobře ví, jak moc mi dělá vstávání problém!) a stál jsem jako první v řadě před autem. "Kubo, první řezník, pak kadeřnice." Smutně skláním hlavu a vracím se na svou pozici. Život není fér!

O půl hodiny později již sedíme v autě a přemýšlíme, kam pojedeme první. Naše cesta vede k hornímu gymplu. Jméno kadeřnictví není důležité. Následuje kontrola otevírací doby a následný vstup: podivná kadeřnice s podivně namelírovanou hlavou nám oznamuje, že nás nevezme dříve jak o půl dvanácté. Vzhledem k tomu, kolik se tam hrne dalších lidí (především pohlaví mužského, vysvětleno bude dále), otáčíme se a odcházíme. Čekat hodinu nemá smysl, čas jsou peníze a vlasy čekali už moc dlouho na to, aby byly ostříhány !!!

Pokračujeme dále. Naše Mekka, kadeřnictví od jedné slečny, která nás stříhala už od mala. Před půlrokem slibovala, že bude mít otevřeno i v sobotu - bohužel neměla. Nevadí. Stále neztrácím naději.

Navrhuji kadeřnictví další, pod zdravotním střediskem. Drahá paní kadeřnice má naprosto úžasnou pracovní dobu rozdělenou na sudé a liché týdny, v soboty a v neděle má pouze soukromá sezení. Kdo si to má pamatovat? Stejně taťka vletí dovnitř, zeptá se, jestli by byla schopná nás tři ostříhat. Jsme však donuceni k útěku před pohrdavým smíchem ošklivé čarodějnice ze země Scissorů, příště na ni vyšleme křížovou výpravu! 

Kousek odsud je jedno další nejmenované kadeřnictví, ale tam odmítáme chodit už jen z principu: mého bratra včera přivítalo ve dveřích místo pozdravu, prohlášení "proboha, co to je, kluk nebo holka?" Naše dopolední turné a tato historka mě přivádí k velice důležité úvaze, kvůli které píšu tento článek především : kadeřnictví asi zažívají opravdové žně! Když si můžou dovolit takový přístup k zákazníkům, pravděpodobně jim nic nechybí! Já, kdybych měl vlastní podnik a přišel by zákazník, bylo by mi úplně jedno, jak vypadá (samozřejmě mě neberte úplně doslova, přece tam nebudu mít nějakého, s prominutím, ožralého otrhaného bezdomovce, to fakt ne!). Bratr se pravidelně myje a dbá na to, jak vypadá. Chodí čistě oblečený a chová se slušně. Jen má delší vlasy. Co opravňuje někoho říct mu něco takového? Kdybych šel s ním, tak by si ta "paní" nebo co to vlastně bylo, vyslechla krásnou a velice upřímnou sadu vulgárních výrazů, kterými v určitých situacích velice rád disponuji. Nebral bych ohled vůbec na nic. Celkově ten přístup u nás v Havířově není dobrý. Až na jednu světlou vyjímku: kadeřnictví Soňa ve městě!

"Tak nic, skočíme k mafiánce." Zarazím se. O žádné mafiánce-kadeřnici z temného havířovského podsvětí nic nevím. Slyšel jsem něco o tom, že někteří lidé mizí a jsou následně nalezeni zardouseni vlastními vlasy, či s nůžkami zapíchnutými v krku, jedna dáma měla i fénem vypálené oči, ale jinak o ničem naprosto nevím. Za to však určitě nemůže mafie!

J: "To jako fakt mafiánka, jo? Vraždy, nelegální obchody s vlasama a tak? Nedělej!"

T: "Ne, probíhá to tam trochu jak v bordelu. Paní máma sedí za pultem a jen komanduje holky, naběhnou tři, ostříhají nás a půjdeme."

Velice výstižné vyjádření, opravdu. Omluvte tu upřímnost. Volba je jasná.

Starší paní za pultem s přísným orlím výrazem nás příjme. Salon je téměř prázdný. Než se stačím ohnout pro časopis o bicyklech (na jaře chci nové kolo), už se z útrob kadeřnictví ozývá: "Další!". Taťka pohotově vstává a mizí. Vedoucí si nás chvíli prohlíží a zrovna, když si vyberu kolo, které bych moc chtěl a nebudu bez něj moct existovat (jenom za 130.000,- Kč !!!), tak se nás ptá: "Budete chtít ostříhat úplně nebo jenom konečky?" Velice osudová otázka! Oba svorně, jako jeden muž a s dávkou té pravé rytířské hrdosti prohlásíme: "KONEČKY!" Paní máma jen kývne hlavou na slečnu, které jsem si vůbec nevšiml a která se mezitím objevila v zatahovacích dveřích. Následně se ozývá opět "Další!". Ano, konečně, je to tady! Sorry, bro, die with your boots on! Já jdu první!

Ve svém dalším životě si najdu kadeřnici a budu s ní šťastný až do smrti. Strašně pěkná slečna tam na mě čekala. Sice to nebyl můj věk ani výška, ale černé vlasy, jisté přednosti, úsměv, oči. Tak tady budu chodit pořád! Po usazení a nezbytném nasazení mého brnění (čti ručníku a zástěry) začíná lehce nezávazná konverzace o mých vlasech. Přesně za ty roky vím, co chci a co ne, takže vše probíhá hladce:

Tohle je čistě odstavec pro holky, protože mi budou rozumět, kluci ať to radši ani nečtou a přeskočí rovnou na závěr článku! Přichází zženštilá část mého srdce! :-D

Kolik to má střihnout? Čím méně, tím lépe! Podle ní by to chtělo trochu víc. Další otázka, na rovno nebo sestupně? Říkám jí, že jsem zkoušel obě dvě varianty a pořád ještě nevím, jak velký je v tom rozdíl, že to nechám na ni. Stříhá a stříhá, tak začínám debatu: že hraju v kapele, jinak bych dávno dlouhé vlasy neměl. Slečna se směje. Otázku, jaký styl hrajeme, raději zakecávám, že se tím moc chlubit nebudu, že folk death metal není zrovna oblíbená věc ve společnosti. Slečna se směje. Dále jí říkám, že se mě vždy kadeřnice ptají, kolik to chci střihnout a když řeknu úplně, vždy mi to rozmluví. Slečna se opět směje. Svěřuje se mi, že nerada stříhá chlapy, protože jsou úchylní. Šéfová ji však pořád přemlouvá, ať zůstane. Práci ji nezávidím. Poslední úpravy kolem uší a na krku a je po všem. Jsem smutný, že musím opustit tak fajn kadeřnici. Získávám čas navíc: ptám se jí, jestli mým vlasům něco nechybí. Jestli nejsou suché nebo něco podobného. Poprvé mi nějaká kadeřnice říká, že mám vlasy skvělé, že nejsou suché jenom moc jemné a to se stává. S tím nic neudělám. Poslední záchrana: ptám se jí, jestli náhodou neplešatím. S razancí sobě vlastní vybírá nejkritičtější místo na hlavě a opět se smíchem konstatuje, že ani náhodou. Vypíše mi papírek a na rozloučenou říkám: "Doufám, že až za rok příjdu, opět mě budete stříhat Vy!" Odpovědí mi je soucitný úsměv a konstatování: "Samozřejmě, klidně se ke mě hlaste!" Už ji v životě neuvidím. Můj život ztrácí smysl !!!

Doma můj bratr kriticky prohlíží svůj účes v koupelně a následně odchází do sprchy. Já se potkávám v ložnici u zrcadla s taťkou, který stejně jako já i bratr kontroluje odvedenou práci.

"Proboha, co jsi jí tam říkal, že se pořád tak smála?"

"Ale nic, to neřeš. Znáš mě. Ty moje kecy ..." 

Přesně tak, ty moje kecy. Právě jste dočetli další článek a já Vám gratuluji, že jste se tímto dlouhým textem na další zvláštní téma prokousali :-) Mé okolí si ze mě dělá srandu, že píšu články o kdejaké blbosti, že jednou napíšu článek i o ranní stolici. Stejně si ty články přečtou! A já jsem za to moc rád! Další by si přáli článek o "podzimní souloži" - spojení populárního téma (soulož) a aktuálního téma (podzim). Vtipné a inspirující. Vážně. 

Přeji hezký zbytek dne a buďte na kadeřnice laskaví! Teda na ty, které jsou slušné a hodné :-)