Imaginární místnost č. 602

Vidím zelené dveře. Barva je to odporná, tak ostrá, tak šílená! Oči mě bolí a já již dále nezvládám ten pohled. Neunikl mi však velice důležitý detail. Nápis na malé cedulce ve výšce očí. Hovoří jasně: "Místnost č. 602". Tichý hlas za mými zády stále dokola opakuje jedinou hrozivou informaci, která se mi již nadobro vypálila do duše: "Ujel ti vlak, už se nikdy nevrátíš, tvá cesta má jediný směr. Neváhej, drahý, vstup do mého světa."

Tma. Všude kolem je naprostá tma. Taková tma! Již nechci dál žít v černotě! Jak dlouho tady stojím, osamělý a naprosto zmatený? Hodinu? Den? Nesouhlasím. Určitě to není tak dávno, kdy jsem slyšel naposledy ten zlý hlas a vstoupil do zelených dveří. Náhlý pohyb za mými zády a já již nevydržím déle mlčet. "Rozsviť, ať už jsi kdokoliv. Slyším tvůj dech a cítím tvůj parfém." Pár krátkých záblesků mdlého světla. Blik. Blik. Blik. Desítky malých zářivek tak náhle a zcela zázračně ozáří celou místnost. Hle, zelené dveře jsou stále na svém místě. Vulgární barva, vážně. Odvážný hlupák na ně nastříkal černým sprejem odporný znak bez hlubšího významu.

Nedokážu odhadnout, jak velký je tento prostor. Holé, bílé stěny. Žádná okna. Někdo rozsvítil světla! Kde jsi? Aha. Tady. Málem jsem tě přehlédnul, maličká. Stojí na několika úzkých knížkách, v rukou svírá ošklivého plyšového králíka bez očí a usmívá se. Znám její jméno. "Každý, kdo vstoupí, o jméno své přichází. Stává se pouhým písmenem v nekonečné řadě ztracených duší ..." Děkuji za vysvětlení, teď zachovej slušné vychování a nechej prostor slečně!

Seskakuje z knížek, chvíli tančí kolem nich a pak vytahuje z kapsy papír. Následuje vytažení propisky ze zadní kapsy malého králíka. Píše tam spousty vět, má veskrze špatný pravopis složený z více různých jazyků a dělá plno pravopisných chyb. Vymlouvavě se usměje a dál píše něco o tom, jak jsme všichni kluci v poslední době divní. Naprosto a jedinečným způsobem, který všechny slečny jejího věku nesnáší. Píše a píše a píše. 

Odvracím svůj pohled. Na levé zdi poblíž dveří visí obraz. Kde se tam vzal? Před chvílí byla tato zeď holá jako všechny ostatní! Spodní půlka obrazu patří velkému zlatému poli neznámé obilniny a horní polovina blankytnému nebi. Nejdůležitějším prvkem je však muž sedící uprostřed pole. Spokojený. Úsměv od ucha k uchu. Drahé oblečení má na sobě, velmi drahé. Pravděpodobně úspěšný podnikatel. "Nechceš koupit telefon? Mám tady všechny poslední modely, podívej!" Otáčí se za sebe a ze značkového batohu vytahuje starý číselníkový telefon s velkým hnědým sluchátkem. "Tady, dívej, nebo takový!!!" Červené sluchátko a místo číselníku dotykový display. Telefonní šňůra. Zlaté stránky. "Nechceš, neber, někdo další koupí!" Začne se smát jako blázen. Utíká do pole, vytrhuje stránky telefonního seznamu a rozhazuje je na všechny strany. 

Uprostřed této podívané můj nos ucítí závan páleného dřeva. Otáčím se. Zhasínají světla. Mizí dveře, obraz i malá holka, která již popsala i své vlastní ruce, jelikož jí došel papír. Pár kroků přede mnou se rozzáří velký oheň a odhalí dvě osoby v kápích sedící opodál. První osoba jen sedí, kýve se do rytmu muziky, kterou slyší jen ona a nikdo jiný. Ne, počkat. Není to člověk. Teda, připomíná člověka. V momentě, kdy jsem vyslovil tuto myšlenku vyšlehl plamen vysoko do vzduchu a osvítil jeho tvář. Ano, je to muž. Černé oči bez zorniček, zohavený obličej a rty od krve. Němý výraz s lehce pootevřenými ústy. Pomalu vstává a šouravým krokem kráčí mým směrem. Strach přilepil mé nohy k zemi. Mrazení v zádech. Vstává také druhá postava. V jeho brýlích se odráží oheň. Opět se jedná o muže, jeho tvář je ovšem v naprostém pořádku. Odříkává neznámá a těžko slyšitelná slova. Plamen mění svou barvu na tmavě modrou a neživý, stále kráčející mým směrem, nepatrně natočí hlavu doprava. Náhle plamen zhasíná. Krátce na to muž s brýlemi vyřkne své poslední slovo a následuje oslepující záblesk. Neznámá síla mě sráží na zem a já upadám do bezvědomí.

"Musím ho najít, prostě musím! Někde tady určitě je! Vím to!" Ze spánku mě probouzí velice vzrušený hlas. Chvíli sbírám odvahu a poté se pomalu posadím. Teď je to malý pokoj. Stěny jsou plné různých plakátů, vtipných obrázků, nahých žen. Po mé pravé straně visí na zdi akustická kytara. Z levé strany se ozývá ten fanatický hlas plný odhodlání. Otočím hlavu a spatřím záda malého kluka, sedícího na židli u dřevěného stolu. Před sebou má stolní počítač, monitor září bílým světlem a kluk něco zuřivě píše na černé klávesnici. Jeden loket má opřený o parapet velkého okna, ze kterého má dobrý výhled do ulice. Pomalu vstanu a přistoupím k chlapci blíže. V horní části obrazovky se na mě usmívá velký barevný nápis "GOOGLE". Co to jen může být? Kluk stále dokola píše do malé kolonky uprostřed jednu jedinou věc, jméno. Jakub Kunčický. Vždy, když napíše jméno, klikne na tlačítko "Zkusím štěstí". Poté jej tajemný nápis náhodně vpustí do internetového světa, kde nenajde nic, co by mu jen vzdáleně pomohlo najít cíl svého hledání. Zkouší to tedy znovu a znovu. V okamžiku, kdy se rozhodnu odejít dveřmi na opačné straně pokoje, uslyším vítězný výkřik: "Mám ho! Konečně! Tak přece existuje, nyní můžu s klidem odejít na věčnost!" Prudce vstává ze židle a než jej stačím zarazit, otevírá okno a vyskakuje ven.

O pár minut později opět sedím na zemi. Mám obličej v dlaních. Jsem zdrcen. Proč jsem nebyl rychlejší? Proč to musel udělat? Co má tenhle svět vůbec představovat? Co dělám v místnosti č. 602? Z mých myšlenek mě vytrhnul zvuk otevírajících se dveří. Do pokoje vchází dívka. Není na ní vůbec nic zajímavého. Prostě obyčejná dívka. Dlouhé černé vlasy, plnoštíhlá postava. "Kdy se hodláš zvednout a jít se věnovat návštěvě? Všichni ostatní na tebe již čekají!" Jaká návštěva? O čem to proboha mluví? "Pojď, hned teď!"

Následuji ji po schodech dolů. Ano, toto místo již důvěrně znám. Velká bílá místnost se zelenými dveřmi, s obrazem na stěně a ohništěm v pravém horním rohu. Přibylo pouze schodiště, po kterém právě scházíme. Ne, v protějším koutě přibyl stůl s velkým zrcadlem, k němuž se má společnice posadila s nohou přes nohu. Ze stolní zásuvky vytahuje tenký černý hřeben a začala si poctivě česat své dlouhé vlasy. Dvě zahalené postavy společně sedí u již vyhaslého ohně a zírají do černého uhlí, které zbylo ze spáleného dřeva. Muž z obrazu zmizel. Pravděpodobně rozhazuje na jiných obrazech další stránky seznamu. Malá dívka se schovávala pod schody. Je celá černá od inkoustu. Její králík také. Nepřestává psát, nikdy snad nepřestane. Nyní píše po zdi nedaleko zelených dveří. Dávám jí hodinu a popíše všechny.

Uvědomím si, že se zde nachází také někdo nový. Shrbený kluk přechází z místa na místo nedaleko schodiště. Něco si pro sebe mumlá. Zní to agresivně, ale když člověk pozorně naslouchá, je z jeho slov cítit zármutek a vnitřní utrpení. Chci slyšet, co říká, nenápadně se snažím k němu přiblížit. Čeho se bojí? Proč stále ustupuje a nenechá mě vyslechnout jeho monolog? Náhle spatří, jak se k němu plížím. Zastaví se a začne řvát z plných plic. Jsou to slova plná nenávisti, smutek ustoupil stranou. Jeho křik se odráží od všech stěn místnosti a rozeznívá se několikanásobnou ozvěnou.

"Stejně o tom všem nevíte naprosto nic. Nikdo z Vás! Máte v hlavě problémy, které jsou absolutně absurdní a k ničemu. Myslíte si, jak strašně jste zlomení a jak strašně vám život ublížil, ale ne! Ne, říkám! Vždyť vy fakt ... nemáte ani ponětí. Nevíte, co je to ztratit. Nevíte, jaké to je, probrat se v posteli, zalití potem a řvát ze spaní. Ať už neodchází, ať zůstane tady! Seděla na posteli, smála se, hladila mě. A teď je zase pryč. A už nikdy se nevrátí. Pohřběte svou milovanou a pak se můžeme bavit znovu. Prachy? Že prachy jsou problém? Že nevíte, jak vyžít? Je mi to úplně volné. Prachy se vždy najdou. Nějak. Je to jen vaše nenažranost, pořád muset mít víc a víc, nikdy nejste spokojení. Občas mi chybí i ona. Pamatuju si naše první setkání. Pamatuju si, jak jsme seděli do noci u stolu, posílali si rum a bavili se o všem, co přišlo. Pamatuju si na všechno to, co se stalo potom. Pamatuju si, dodnes, počet okvětních lístků gerbery, co jsem jí dal Ten Den. Pamatuju si, jak jsem za ní jel až na absolutní konec světa. Abych ji na chvíli viděl. A aby pak zmizela. Asi navždy. Nevím. Unavují mě vaše lži, vaše vyprávění o svých ztracených životech, o tom, jak vás prázdno tlačí ke zdi. Jak jste si nejistí. Nesnáším vás, nesnáším vás tak moc, jako mi schází všichni ti, které už nikdy neuvidím. Nemůžete ani vědět, jak mi chybí. Hněv je dar a stesk je předstupněm hněvu. Vytáhněte konečně hlavu z písku a z plných sil zařvěte: jsem lidská bytost! Můj život má hodnoty!"

Ticho. Dívce spadl hřeben. Ozvala se ozvěna tupého dopadu. Malá holka přestala konečně psát. Zahalené postavy se zvedli ze země a vydaly se směrem k zeleným dveřím. Odešly. Maličká si začala prozpěvovat neznámou píseň, kterou jí kdysi složil jeden její dobrý kamarád. Byla o krásném městě, ve kterém strávila téměř celý svůj dosavadní život. Poté odešla. Shrbený kluk došel k zeleným dveřím o necelou minutu později, upřel na mě svůj ostrý pohled a zmizel také. Poslední odešla černovlasá dívka a zavřela za sebou dveře. Taky bych měl odejít. Když jsem však zkusil dveře otevřít malou klikou, ani se nepohnuly.

"Ujel ti vlak, už se nikdy nevrátíš, tvá cesta má jediný směr. Neváhej, drahý, vstup do mého světa."

Světla opět zhasla. Tma. Všude kolem černočerná tma.

(Poznámka autora: dlouho jsem hledal inspiraci, o čem bych mohl napsat na svůj blog a spousty lidí mi řeklo jen tak z legrace, ať napíšu článek o nich. Dal jsem tedy možnost na svém facebooku přihlásit se a projevit zájem objevit se na mém blogu. Mnohým se přání splnilo, nevyhověl jsem bohužel všem. Snad se i bez uvedení jmen v textu najdou. Nikdo pravděpodobně nečekal tuto formu, hlavně díky mé desinterpretaci, a budu moc rád za veškeré reakce. Výkřik shrbeného kluka (který ve skutečnosti shrbený není) si napsal jeden z "výherců" sám, já ho jen okleštil o vulgární slova a dal mu trochu jinou formu. Spousta scén u jednotlivých postav vychází ze samotných nápadů nebo situací, které provázeli jejich přihlášení. Třeba Google. Děkuji Bludičce za závěrečnou korekturu.)