Jak se boří Praha

... aneb vyprávění o sobotní strastiplné cestě naší kapely Radgorath, kdy jsme se vydali daleko na západ od havířovských domovů směrem do města měst - jak poznamenal na tramvajové zastávce jeden z bezvěrných obyvatelů této betonové džungle. Město poskvrněné krví našich předků vzdorovalo opravdu dlouho - přesto nakonec padlo!

Jedna hodina odpoledne. Poslední kontrola mé drahé Eleanor (kytara) a batohu. Nádech, výdech. Přijíždí můj věrný kumpán Dave a již jsme na cestě směr vlakové nádraží Havířov. Sbohem, drahý domove, buď se vrátím se štítem - nebo na něm! Zde potkáváme první část osazenstva, které s námi poputuje do Prahy - klávesák: Reinar, basák: Radim, fanynka: Lucie. Loučíme se s Dejvem a nastupujeme do vlaku. Má první cesta s přepravní společností RegioJet. Kožené sedačky se úspěšně přilepí k mým kalhotám. Také máme přetopené kupé, ať se kroutí čímkoliv. Ocením vodu i mátový čaj zadarmo (kterým se posléze poliju při marném pokusu o správné otevření a opětovné zavření kelímku po marném boji s mátovými lístečky!), presso je bez chuti. Vše naštěstí zachraňuje cappuchino nebo jak se ten nesmysl píše! Chudák paní sťúvardga, měla by dostávat několik platů - pokaždé, když přišla, měla jinou funkci. Jednou nesla noviny, také sbírala drobný odpad, stalo se i že sbírala sklenice, talíře a různý jiný přebytečný sortiment našeho kupé. Občas plnila funkci číšnice. Vždy následoval záchvat vzteku, kdy si člověk chtěl objednat něco dobrého a bylo mu oznámeno, že teď si skutečně nic neobjedná - sťúvardga přece plní funkci odpadkového koše! Nejlepší bylo falešné obvinění a důrazné varování, ať nekouříme na WC - pravidelně po každé návštěvě někoho z našeho kupé této velice kouzelné místnosti (s hrající hudbou a divnou kytkou rostoucí ze skleněných kamenů vedle umyvadla!) odvážná sťúvardga šla kabinku zkontrolovat svým velkým, citlivým nosíkem. Dlouho jsme byli v pokušení nechat jí tam menší ozónovou díru za ten chameleonský přístup a jejich hloupé podezření. K jejímu nemístně velkému štěstí zrovna nikdo nepotřeboval odložit své cennosti. V Ostravě se přidává druhá část našeho osazenstva - zpěvák: Jarek a bubeník: Kůň. Tedy, René, pardon! Cestu neskutečně prožívám a dobře se bavím!

Praha. Od prvního okamžiku se mi to město nelíbí! V podzemí jim tam jezdí divné velké vlaky zvané metro, pravděpodobně dle vizáže některých kolemjdoucích. Mají tam křivé a opravdu neskutečně turbo-rychle jezdící schody, ze kterých se mi opravdu dělalo velice nevolno (možná to bylo také způsobené nedostatkem alkoholu v krvi nebo tím zatraceným mátovým čajem!). Divím se počasí - ono tady i umí sněžit! Potkáváme poslední část naší výpravy: druhý kytarista - Kaali. Přidávají se i další lidé. Ne, počkat, ti s námi nejedou. Tak tihle, jo, pravděpodobně fanoušci, kamarádi a známí. O pár minut později je pro nás vyslán indiánský člen jejich domorodého kmene (nebo průvodce, chcete-li) a než stačíte odříkat svou oblíbenou báseň jsme na místě. Místo konání oslav velkého svátku Korochun, znovuzrození slunečního Boha, v klubu Exit-Us. Vřelé uvítání, padají první piva, první půlky a naše kapela volně korzuje po celém klubu. 

Konec světa se nekonal. Přivezli jsme jej do Prahy tedy my! Krátce po půl deváté naše kapela nastupuje na zvukovou zkoušku hned poté, co dohrála kapela Chernobor, která zde měla svůj debutový koncert a řádně se jim vyvedl. První technický problém je nefunkční basa od Radima (později vyřešený) a zlomený kabel od zvukaře připojený do mého efektu. Nebudu tedy hrát do sterea, nýbrž mono. Nevadí. Během zkoušky si vyběhnu (poprvé) mezi lidi a kontroluji zvuk celé kapely. Spokojenost. Pár posledních úprav a můžeme pustit intro.

Zapoměl jsem dodat jednu velice důležitou informaci: náš kytarista se zpěvákem byli ve stavu lehce ... jak to říct přesně a zároveň slušně ... možná to nebylo tak lehce ... ano, mám to! Těžce pod obraz! Což taky veřejně přiznají do mikrofonu hned po prvním songu, který jsme samozřejmě kompletně a odshora dolů zdupali, jak se na první song sluší a patří! Přicházím na jednu velice vážnou věc: není důležité, kolik tam nasekáme chyb a jak špatně zahrajeme, ale jak dokážeme oslovit a pobavit lidi - a taky nás to setsakramentsky baví! Můj krk bude trpět ještě týden, vlasy létají vzduchem (jsme na metalovém koncertě - to k tomu prostě patří!), ochotně pózuji fotografkám (jsem hrozný narcis, ale když potřebovaly holky fotit i mé spoluhráče, byl jsem ochotný kousek uhnout stranou - ale jen opravdu kousek!). Lidé nás přijímají naprosto neuvěřitelným způsobem: můj názor na Prahu se prudce mění. Výborná atmosféra. Chopím se vlastní iniciativy, přebírám (ne)násilným způsobem zpěvákovi mikrofon a celému davu metalistů oznamuji, že proti koncertu z Brna konaného minulý týden, kdy nám po konci každého songu zatleskalo pár lidí, je to ***** velký rozdíl a že jsou fakt skvělí! 

Drze se mi nechce hrát jeden ze songů z našeho nedávno vydaného alba Dracan Dreor a odkládám kytaru. Tak, kapelo, nyní se musíte obejít beze mně! Seskakuji z pódia mezi lidi (podruhé) a vyzkouším si, jaké to je, zapařit pořádně na svou vlastní kapelu! Hrajeme v tunikách a nějaký zapálený fanoušek mě tahá zezadu za kapuci. Skvělý pocit, takový lehce tahavý! Tři písně před koncem mi praskne struna na kytaře. Dnes jsem bohužel dohrál. Nebo ne? Nebudu tam stát jako tvrdé Y - hop zpátky do publika (potřetí a naposledy). Splním si také dávný sen a na přídavek kradu bubeníkovi náhradní paličky a společně hrajeme na jedny bicí, kdy jej doplňuji na oba činely a kotel. Neobejde se to bez potřebných grimas a řádné odezvy od diváků. Než se však nadějeme, je konec koncertu a čeká nás návrat na zem mezi smrtelníky. Ovšem ne jen tak ledajaký!

Rohlíková bitva v zákulisí? Nemístné komentáře na osoby ženského pohlaví kýprých tvarů? Další a další dávky alkoholu? Vždy, když někde přijedeme, nastane to pravé peklo. Nic nám není svaté a naplno se oddáváme nezávaznému životnímu stylu muzikantů. Klub pomalu ale jistě opouští více a více lidí s blížící se druhou hodinou ranní. Navštívíme také koncerty zbylých dvou kapel: Žrec a Odraedir (chudák kytarista, levák, z druhé zmiňované kapely, byl střelen poznámkou: "si myslíš, že si ňáký Hendrix bo co, že máš kytaru naopak?", kterou naštěstí nesl statečně, budiž mu to ke cti!). Chytám ještě poslední zbývající fotografku a s pár dalšími lidmi pózujeme na pokoncertní foto. Také mi ukazuje nějaké fotky z našeho koncertu: náš basák je v kiltu a obnažený v horní části těla neskutečná sexbomba a pravděpodobně s tím musíme do budoucna něco udělat! 10 fotek on, 1 fotka ostatní, dalších 50 fotek on, 20 fotek druhý kytarista, jednu fotku ostatní členové a dalších 40 fotek basák! To vůbec není fér! Konečně se také dozvídám původ našeho jména: Radgorath vzniklo kdysi dávno, kdy náš jedinečný kytarista a manažer koukal skrz půllitr od piva Radegast a přemýšlel nad kapelou Gorgoroth. Tato informace proběhla při rozdávání podpisů pro fanoušky na paličky, které bubeník rozhodil do publika. 

Před půl třetí opouští Exit-Us naše kapela v doprovodu akordeonistky a zpěváka z Chernoboru. Dochází k fatálnímu omylu Kaaliho: myslí si, že nám autobus Student Agency jede z Černého mostu. Není to pravda, jede z Florence. Projeli jsme se tedy Prahou tam a zpět. Chtěl bych veřejně poděkovat páru ze spřátelené kapely za doprovod. Nebýt jejich pomoci, určitě by nám autobus ujel a to by opravdu nebylo milé, zůstat v Praze o půl čtvrté ráno, bez peněz a tak daleko od domova. Nechť jim jejich vztah vydrží navždy. V tramvaji potkáváme nějakého magora, který je totálně zdrogovaný, pořád chodil s vývrtkou a nožem v ruce tam a zpět, mluvil naprosté nesmysly a vypadal dost nebezpečně. Jednou se nás zeptal, jestli hrajeme něco od Black Sabbath a po našem oznámení, že hrajeme radši Black Metal, opět se začal věnovat samomluvě a opětovnému chození po tramvaji. Málem také dostal dávku pepřovým sprejem. U nás v Havířově se s takovými typy nikdo nemazlí. Boření Prahy pomalu končí za pořádné dávky povyku, drzosti a šílených komentářů. Nebojte, již brzy se opět vrátíme!

Má první cesta autobusem Student Agency byla naprosto fascinující: nejlepší jsou ty přesné dotykové obrazovky. Celou cestu jsem sledoval můj oblíbený film (jméno neprozradím, neb bych si rád zachoval zdraví do nového roku! Kapela je dost nekompromisní!). Opravdové drama nastalo v okamžiku, kdy jsem luštil sudoku na nejtěžší obtížnost a těsně před koncem se vše restartovalo. Poplakal jsem si do kelímku od horké čokolády a byl jsem donucen autobus opustit. Dorazili jsme totiž do cílové stanice Brno. Zde mi bylo několikrát vyhrožováno smrtí za mé hloupé komentáře, jelikož jako nejaktivnější člen kapely takhle po ránu a bezespánku z mé strany, byl jsem pravděpodobně opravdu na zabití. Kdo mě zná, moc dobře ví, o čem teď píšu :-). Mé zpopelnění se nekonalo a ani náboženský fanatik nám náladu nezkazil. Podám celou scénu: Kaali machroval, že dokáže vysvětlit původ a účel čehokoliv: na mou otázku, co tam dělá ten betonový sloup mi odpověděl správně číslo 42, poté se ozval právě fanatik, že je pán sečtělý a že všechny odpovědi najdeme v Bibli - mé oblíbené sportovní náčiní, se kterým se dobře hraje fotbal, někdy slouží jako zdroj velkého tepla a když je dlouhá chvíle, rádi hrajeme na festivalech Vybiblovanou. Také slouží jako první pomoc pro kuřáky - stránky této knihy se velmi dobře hodí místo papírků na tabák. Není nadto zakouřit si třeba Matyáše, co říkáte?

Celou cestu domů nás pronásleduje sníh a přivážíme si ho až do Havířova. Cestou sledujeme Habermannův mlýn (mimořádně psychicky deptající a krutý film), nějaká holka vedle mě si sundává boty a neuvěřitelně jí smrdí nohy. Asi je na cestě opravdu dlouho! Milou a příjemnou sťúvardgu vystřídá nějaká megera, která se ani neusměje. Můj tichý a cizí spolujezdec mi tady nechává (no, spíše zapomíná) balíček BeBe, chutnající jako drcené Bompari. Reinar si na nich v Ostravě na ÚANu skutečně pochutnává! V Havířově nás hodí domů paní Reinarová. 

Příchod domů po tolika dnech, kdy se stalo tolik věcí, je opravdu velice nemilý: najednou ve dveřích stojí obyčejný kluk s kytarou, úplně obyčejný studentík z obyčejného pracujícího lidu (jak to nazval dnes během strojení vánočního stromečku můj bratr), který sice den předtím zářil s kapelou v Praze (a dle názoru jedné slečny po koncertě byl údajně jediný použitelný kytarista na pódiu), ale teď je úplná nula a je odsouzen k normálnímu životu.

To byla pravda pouze do osmé hodiny večerní, kdy jsem nevyspaný a s plnou peněženkou šel na velice dlouhou afterparty, ze které jsem se vrátil až o půl páté ráno a je mi špatně ještě teď, kdy píšu tento článek. Ale to už je jiná pohádka :-)

Děkuji za pozornost, jdu se věnovat rodině, štedrovečerní večeři, rozbalování dárků a poté svým nejlepším kamarádům. Do diskuze přidám později odkaz na fotky z celé akce, zatím na ně čekáme. Přeji příjemné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok!

P.S.: Slibuji, že už nikdy nebudu psát články čistě jen věnované politice, byl to neskutečný průšvih a už tu chybu nehodlám opakovat! Budete-li mít chuť, mrkněte třeba někdy na můj osobní blog ( jamesisroom.blog.cz ), mám zde pokračování článku Imaginární místnost č. 602 ( http://kuncicky.blog.idnes.cz/c/297159/Imaginarni-mistnost-c-602.html ), nějaké vlastní básnické a prozaické pokusy + další počtení. Budu rád za každou reakci! :-)