Ztracený

Osobní článek o tom, jak jsem ztratil svou životní cestu. Nevím, kudy kam a pálím mosty, které stály tolik úsilí a kterým jsem tolik věřil. Hoří v plamenech zklamání. Jsem ztracený.  

Celý svůj život budujeme mosty. Všichni si musíme projít obdobím růstu, kdy jsme závislí na rodině. Dostáváme základy života, co smíme nebo co naopak máme zakázáno. Nastoupíme do školky, kde poprvé poznáme obecnou společenskou spravedlnost v podobě hodných i zlých "učitelek" a souputníků z různých rodin založených na úplně jiných hodnotách, než známe my. Velice pomalu zjišťujeme, co nás baví a kterým směrem bychom chtěli jít. Čeká nás základní škola. Zde poznáme skupinu přibližně třiceti lidí, se kterými strávíme v ideálním případě následujících devět let. Známe své povinnosti a volíme si přístup ke vzdělání. Výborné, průměrné nebo podprůměrné známky přesně stanoví náš další růst a máme první most. Tím je zodpovědnost vůči sobě i svému okolí. Neříkám, že tomu tak je vždy a že známky vypovídají o naší inteligenci či o čemkoliv jiném. Spoustu toho o Vás však prozradí.

Přichází první velká životní volba - střední škola. Kterým směrem se mám vydat? Půjdu na stranu ekonomickou, technickou, jinou nebo cestu za vzděláním ukončím předčasně? Toto rozhodnutí vždy ovlivní celý náš další život. Můžeme si vybrat dobře - víme už v šestnácti letech, co chceme a půjdeme si za tím. Někteří volí jednoduchou cestu - kam mě vezmou, tam půjdu. Třetí možnost je "zkusím a uvidím". Možná jsou i další, ale to teď není vůbec důležité.

Zde jsem udělal první špatný krok. Doplácím na něj až teď, po letech. Zvolil jsem si cestu technickou - průmyslová škola elektrotechnická. Nikdy jsem pro to neměl vlohy ani mi to nic neříkalo. Můj průměr na základní škole byl dost mizerný, ale přijímací zkoušky jsem úspěšně zvládl a na školu nastoupil. Tenkrát to pro mě byl velký úspěch. Krátce nato přišel úspěch další: nikdy jsem neměl štěstí na vztahy s opačným pohlavím a přesto se mi povedlo začátkem školního roku najít první opravdovou lásku, která vydržela téměř pět let a stala se dalším mostem na mé další cestě - o tom až za chvíli.

Na střední škole jsem mohl na poslední chvíli uhnout a přestoupit jinam. Já to neudělal. Zatnul jsem zuby i nehty a školu po čtyřech letech udělal. Zároveň jsem postavil další dva mosty - pevné, silné a na dobrých základech. Objevil jsem elektrickou kytaru, s čímž přišel můj životní koníček. Založili jsme s přáteli kapelu, která nějaký ten rok vydržela. Druhým mostem se pro mě stalo ozvučení koncertů. Vznikla rodinná firma, kterou jsme potem, krví a tvrdou prací vyzdvihli nahoru a které jsem teď součástí. 

Přišla druhá velká životní volba - vysoká škola. Zde jsem udělal druhý špatný krok. Technika jako taková mi stále nic neříká, ale když jsem začal tuto cestu, tak ji také dokončím. Nastupuji na vysokou školu Báňskou, konkrétně na obor elektroenergetika. Opět plavu, mám mizerné známky, nebaví mě to. Měl jsem možnost jít do Brna studovat zvukařinu. Jednu z mála věcí, která mě doopravdy baví. Neudělal jsem to kvůli své hloupé a naprosto bezhlavé zamilovanosti. Nebudu opouštět tak pracně vybudovaný vztah, nikdy! Tento most se mi stál osudným: udělal jsem pár velkých chyb a vztah byl druhou stranou rázně a náhle ukončen. 

Rozčarování. Bylo to pro mě dost těžké období, které jsem strávil naložený v alkoholu a měl jsem co dělat, abych se dal dopořádku. Škola šla dál, hudba i firma taky a já to léto, než jsem musel opakovat ročník, úspěšně završil. Bylo to minulý rok a já na jaře toho roku vybudoval současný čtvrtý most - kapela Radgorath. Docela jsem se v ní uchytil a dost mě bavila. Pátým mostem se pro mě na podzim stala přítelkyně. Milovaná podzimní Eliška. Troufám si říct životní láska. Je to skvělá holka. Chytrá, praktická, sebevědomá i krásná. Jsme spolu již rok a já stále žiji ve svém vlastním zamilovaném přesvědčení, že je to ta jediná a pravá pro můj další život. Často se utápím v romantických, americko-naivních představách, že jestli tato láska někdy skončí, již žádnou další nechci. Nikdy. Udělal jsem velkou spoustu chyb a nehodlám v tomto ohledu udělat další.

... nyní přichází několik dalších životních rozhodnutí ...

Za půl roku končím na vysoké škole a před mé jméno přibude kouzelná přípona Bc. Jsem o tom naprosto přesvědčený. Stálo to tolik úsilí, čtyři roky života místo tří. Nic to pro mě neznamená. Budu mít titul z něčeho, co mě nebaví a z čeho jsem si vlastní chybou nic neodnesl. Jsem tak hloupý! Naivní! Nechci to dělat, proč jsem ztratil tolik cenného času u něčeho, v čem není z mého pohledu žádná budoucnost!? Bude mě to živit v téhle počáteční fázi jako bakalář, nebo mám pokračovat dále a překonat svůj odpor? Často nám říkají, že jako bakaláři nejsme vůbec nic. Sdílím jejich názor. Stejně jako si myslím, že nemá smysl to dále lámat přes koleno.

Včera jsem měl další z řady mnoha debat ohledně kapely, ve které teď účinkuji. Rozhodl jsem se ukončit svou účast v kapele. Z osobních důvodů: nenašel jsem se ve stylu, který hrajeme. Dále si vůbec nerozumím s jedním konkrétním členem. Šedá eminence. Naprosto odmítám jeho "praktiky", které brzdí rozvoj jinak dost nadějné kapely, stejně jako odmítám muziku, kterou tvoří a prosazuje. Bylo to v mnoha ohledech skvělé období, ale já to balím. Kluci to až na jednoho ještě neví (a pravděpodobně to bude pro ně překvapení, budou-li číst tento článek, o čemž pochybuji). 

Největší rána přišla šestého prosince. Moje přítelkyně udělala správné rozhodnutí a na první místo svého života postavila školu a zároveň kariéru. S tou největší pravděpodobností nastoupí po prázdninách na pražskou vysokou školu ekonomickou, konkrétně na fakultu v Jindřichově Hradci. Jižní Čechy. Vezmou ji v pohodě na průměr - je to vynikající studentka a s průměrem kolem 1,1-1,2 si tam místo určitě zaslouží. Škola je to velice prestižní a bude dělat to, co ji baví a v čem se určitě najde. Naplno využije své sebevědomí, inteligenci a vnitřní potenciál. Třešničkou na dortu je její touha odjet na tři letní měsíce do zahraničí. Její vysoké cíle jsou úžasné. Ví, co chce a jde si za tím stůj co stůj. Má to jeden háček. Moje srdce krvácí. Cítím se odstrčený, úplně nahý uprostřed náměstí. Je mi zima a klepu se strachem. Nevím, jestli dokážu udržet plnohodnotný vztah na takovou dálku v případě, kdyby na to mělo nějakým způsobem dojít. Má mou plnou a neomezenou podporu ve všem, co chce dělat a za čím si stojí. Co bych to byl za člověka, kdyby tomu bylo jinak. Nedávno jsem jí řekl nejúpřímnější věc svého prozatimního života a ten okamžik, kdy jsme vedle sebe leželi v posteli a já ve tmě hledal její oči, mi zůstane ve vzpomínkách navždy: "Už nikdy nebudu nikoho milovat jako tebe!"

!!! Jsem ztracený !!!

Nevím, co dělat po škole. Jestli studovat dál nebo skončit na úřadu práce ve snaze najít si práci, které je v dnešní době hodně, ale není vůbec adekvátně placená. Otázkou zůstává, zda-li budu vůbec hledat práci v tomto městě, v přilehlém okolí nebo v úplně jiném koutě republiky. Hudba jako taková mě zatím živit nemůže. Určitě ne ve formě, v jaké je teď. Dále nevím, jestli vůbec hledat další kapelu nebo se soustředit čistě na svou vlastní tvorbu. Nevím, jestli poslechnout své srdce a jít za novým životem se svou přítelkyní do Jižních Čech. Můžu taky zůstat tady a zkoušet nějak žít osamocený a ve vztahu na dálku, který pořádně nefunguje u nikoho, koho znám. Po všem, co jsem napsal výše, je Vám všem jasné, že se své lásky jen tak nevzdám.

Vůbec nevím, kudy se vydat. Všechny mosty jsou tak vratké a já z toho pomalu šílím. Nikdy jsem nebyl tak bezmocný jako o těchto vánočních svátcích.

Přál bych si pod vánočním stromečkem najít jedinou, tu nejdůležitější věc - jasný životní směr. Ruku, která mě pevně uchopí a řekne: "Pojď, vím, kudy se vydat. Důvěřuj mi."