Ztroskotali jsme. Já a ty. Každý na jiném ostrově, každý v jiný čas, každý z jiného důvodu. Víme o sobě a dlouho se po sobě jen z dálky díváme.
Jednoho dne jsem se rozhodl to změnit a zkusil jsem to moře mezi našimi ostrovy přeplavat. Už nechci být sám a zatoužím po společnosti. Dokážu to.
Osobní setkání je pro mě horší, než jsem čekal. Máš málo pitné vody, málo jídla. Žádný oheň, u kterého by ses mohla ohřát. Ztratila jsi naději na přežití.
Jako již mnohokrát ve svém předchozím životě jsem pevně rozhodnutý pomoci - bez nároků na odměnu, z vlastní dobré vůle a z lásky k tobě. Tak dlouho jsme se po sobě jen dívali a čekali, kdo udělá první krok. Nyní jsme spolu a konečně mám cíl, za kterým mohu jít.
Společně najdeme pitnou vodu, ať máme co pít. Společně ulovíme ryby, ať máme co jíst. Rozděláme oheň, ať se u něj můžeme zahřát. Postavíme přístřešek, ať se máme kde schovat před deštěm a ať máme kde spát. Řekneme si spoustu věcí a otevřeme se tomu druhému. Dáme si vše, co potřebujeme k životu.
Začnu stavět loď, která nás dostane z tohoto prokletého ostrovu pryč. Již delší dobu však vím krutou pravdu, kterou neustále odmítám a kterou před tebou úzkostlivě tajím. Až jednoho dne vyjde najevo:
Na tvém ostrově není dostatek materiálu, aby ta loď mohla být dostatečně velká pro oba.
Dojde k rozhodnutí. Chceš vyplout za novým životem, zkusit své štěstí.
Opouštíš mě.
Loučení je velmi bolestivé, ale je to tvoje volba a já ji plně respektuji. Přes všechno, co jsme spolu zažili, jsou pro tebe tvé sny přednější než já. Chápu. Nemůžu s tím nic udělat.
Sbohem.
Zůstávám opět sám. Každá vzpomínka na tebe mi vhání slzy do očí. Bolí to. Trápím se dnem i nocí. Nyní jsem to já, kdo nemá vodu, jídlo, oheň, přístřešek. Naději.
Jednoho dne se vše změní. Doplavu zpět na svůj ostrov. Zde se opět pouštím do práce.
O pár týdnů později je připravená další loď. Vydávám se zpět na pevninu - za svými vlastními sny.
Ale na tebe nikdy nezapomenu.
