Dostal jsem tři jednoduché úkoly: vrátit vratné láhve, koupit si něco dobrého a rychle se vrátit domů. Zvolil jsem si to nejhorší místo v ten nejhorší čas - Kaufland ve čtvrtek. Už to nikdy neudělám.
Už ani nevím, kdy jsem naposledy plnil první úkol, tedy vrácení lahví. Vím, že tam je takový obrovský červený stroj a jednoznačně ve svém blízkém okolí musí mít návod. Našel jsem stroj, našel jsem návod. Co jsem ještě našel, byl velice nervózní chlápek třískajíc svou flaškou o úzkou díru na láhve. Pravděpodobně jej vytočil svítící nápis na displeji říkajíc "Chyba! Uvědomte prosím obsluhu!". Náhle do mě něco zezadu narazí - otočím se a už nevidím na parkoviště, nýbrž mám před sebou horu přepravek plných prázdných láhví Gambrinus. Bože, žijeme kousek od Ostravy! V moravskoslezském kraji! Proč to ten chlap dělá, chlastat takový patok!
Když se po chvíli z díry ozvala paní, proč tam někdo tak strašně tříská, chlap toho nechal. A mlčel. Mlčel ještě hodnou chvíli, než se pan Gamba ozval, že to píše chybu, ať to jdou řešit. Čekáme dále, nic se neděje. Gamba zvoní na zvonek. Za chvíli odchází se slovy, ať mu tu horu flašek pohlídáme, že jde na informace. Pravděpodobně se poptat, které že to pivo je na světě nejlahodnější.
V okamžiku, kdy odešel, vychází paní, zkušeně otevře klíčem kaslu a resetuje stroj, načež Zuřivec začne rvát své láhve do otvoru nedbaje upozornění opravářky, že jestli to tam nebude dávat pomaleji, stroj se opět pokazí. Nepokazil. Zuřivec odchází a já úspěšně plním úkol číslo jedna.
Úkol číslo dvě zní jasně. Koupit něco dobrého. Chci přesnídávku, protože na nich v poslední době dost ujíždím. Překvapuje mě počet lidí kolem mě. Tolik lidí na jednom místě určitě není ani na koncertě kapely Ortel (a to je co říct!). Můj tok myšlenek přeruší tvrdý náraz pravé nohy do něčeho tvrdého. Velice tvrdého. Podívám se dolů a asi ve výšce mého pasu stojí malý kluk vzdorně zírajíc do mých očí. Evidentně jsem jej kopl přímo do boty svou šmatlavou chůzí. Co se bude dít dál?
Ticho. Stojíme proti sobě, tváří v tvář. Ani jeden neuhne pohledem. Napětí by se dalo krájet. Již slyším v dáli harmoniku Ennio Morricone. Ty dy dýýýýýýým dym. Ty dy dýýýýýýým dym.
A víte, co udělal ten malý harant??? Normálně na sprosťáka mě kopnul taky! Přímo do holeně! Chlapče, z tebe jednou něco bude, nic si nenecháš líbit.
UDĚLÁM Z TEBE ČTYŘI MALÉ DO ŠKOLKY! JESTLI OKAMŽITĚ NEUHNEŠ,
TAK TĚ ZAŠLÁPNU TY MALEJ SMRADE, CO SE MÁŠ CO MOTAT LIDEM POD NOHAMA !!!!!!
... řve na mě svýma vražednýma očima hoch. Rychle se mu klidím z cesty. Korunu tomu nasazuje jeho maminka marně se snažíc udržet dceru řvoucí na celý obchod:
"KOKOS, MAMINKO, MUSÍME KOUPIT KOKOS!!!", špatně vyslovujíc "s", takže to zní, jako kdyby maminka spíše než kokos musela koupit mužský pohlavní orgán (hovorově). To nám ten druhý úkol pěkně končí!
Třetí úkol je mi řádně ulehčen, jelikož se střetávám s kuriózní situací. Popis situace vypadá takto:
Paní.
Charakteristika - důchodkyně.
Vlastnosti - štiplavý zápach smrti kolem její osoby jednoznačně mi připomínající mou minulost lovce čarodějnic.
Postavení - za nákupním vozíkem, shrbená, hlemýždí chůzí jdoucí hrdě za svým cílem, jímž je pokladna v dáli.
Do cesty se nám oběma postaví odložený vrchovatý vozík, přímo uprostřed nákupní uličky, který zde někdo zanechal při honbě za zlevněnými kuřaty, mlékem a moukou. Čarodějnice ... tedy, pardon, paní, ustoupí pár kroků dozadu, pořádně zabere a plnou silou do vozíku vrazí vozíkem vlastním, aby jej uhnula z cesty. Rachot, kravál. Nikdo si toho nevšímá, protože kotlety v akci už došly. Divím se, že vozík nebyl převrácen a zároveň jsem byl utvrzen v tom, že ta paní skutečně je čarodějnice. Kde by jinak vzala tak nadlidskou sílu, když předtím měla problém se vůbec hýbat??
Vybírám si prázdnou pokladnu, odevzdávám lístek od lahví, beru si přesnídávku a jdu vše vyprávět domů své milované. Upřímně ji pobaví, jak jsem byl napaden kurážným hochem. Směje se mi ještě ráno.
A víte, proč jsem nekoupil ten pečící papír? Protože ho doma máme!!! :-)
Přeji krásný zbytek dne!
J.K
