Vysoká škola aneb "Nevíte kde najdu H203?"

Dnes jsem byl poprvé ve škole. Jak už název napovídá, nebyla to jen tak ledajaká škola. Ta škola byla vysoká, jak statusem, tak i jednou ze svých hlavních budov. Jak tedy vypadal můj první den?

Je 4:46 ráno. Ozve se cvaknutí a během krátkého okamžiku celým domem otřásá hlasitý zvuk chrčení a bzučení podkreslené hudbou, která se marně snaží dostat ven z kompletně rozlazeného rádia. Je to už nějaký ten pátek, kdy muselo rádio vytavit budíkové obvody a probudit ze "spánku spravedlivých" spící osobu jen maličký kousek od toho nepříjemného zdroje kraválu. Ze tmy vystřelí ruka, kterou doprovází tvrdé a nekompromisní zavrčení doplněné tichým, ostře znějícím vulgárním slovem. Sepne potřebné tlačítko a tím si rozcuchaná hlava zajistí další dávku spánku, tentokráte pěti-minutovou. Budík jakoby naschvál vyčkával, kdy v tom nejnevhodnějším okamžiku spustí svou rozlazenou, ranní a zcela svěží melodii, která by vzbudila i mrtvého.

Nakonec jsem nezaspal, druhé vstávání se obešlo bez sprostých slov nebo vrčení. Studená voda dopadající na unavený obličej, letmý pohled do zrcadla na kruhy pod očima a zarudlé oči a následná horká sprcha. Ta už mě dokonale probudila a připravila na strastiplný den, který na mě již nedočkavě vyčkával. Hodit do sebe rychlou snídani (zadělávám si na vředy a podobné nemoci), protáhnout spirály fénu, rychle zkontrolovat mizerný obsah peněženky a přidat krátké prohlédnutí svého rudo-černého batohu. Vše je hotovo, vzhůru do Ostravy, Vysoká škola Báňská už na mě čeká !!!

Cestou mě doprovází perfektní muzika švédských A.c.t. (kterou doporučuji vřele všem, kteří ocení vynikající rytmické vychytávky, perfektní muzikanty a místy tvrdší muziku). Na zastávce potkávám kamaráda Honzu (že tě Pavle nechávám pozdravovat !!!), dáváme krátkou řeč a přijíždí náš autobus. Když na mě řidič vyvalí po nahlášení zastávky číslo "čtyřicet", tak se mi zamotá hlava a moje peněženka tiše zaúpí. No co, vzdělání přece něco stojí, pokud nechci být jen další kolečko ve velkém stroji zvaném "zaměstnání"! Musím si vyřídit nějakou slevu od těch vyděračů z MHD.

V autobuse samozřejmě za ty nelidské prachy musím zůstat stát. Ach ta špatná karma. Autobus je úplně narvaný a neustále se zastávku od zastávky hrnou další a další davy lidí. Co vám je, vždyť je šest ráno !!! :-)

Zdárně dojíždím na místo a vydávám se po stopách největšího uskupení studentů, který mě zavede až k hlavní budově. Procházím vítězně atriem, ani očkem se nepodívám po ukazatelích a jako největší frajer kráčím přímo do budovy C, zatímco většina kolem mě zděšeně koulí všude očima a neví, kam vlastně jít. No jo, to se mi to machruje, když mám první hodinu v přednáškové místnosti, kde jsem měl zápis a cestu tam už dávno znám. Dívám se na hodiny a ouha, tři minuty už je po "zvonění" !!!

Přiběhnu na místo a málem se srážím s přednášejícím, vlídně se usmívajícím pod prošedivělými, přesto místy stále ostře černými vousy. Místnost číslo C3 je samozřejmě tak narvaná, že pro mě zůstane místo akorát na schodech úplně vpravo. Shazuju mikinu, vytahuju malý sešit (o kterém jsem si naivně myslel, že mi bude stačit), tasím svou velkou propisku a soustředěně poslouchám svého nového vyučujícího na technickou dokumentaci. Pan profesor (pořád jim tak říkám, i když se mají správně oslovovat jinak) nás uvítá s hláškou, že to byl zase dobrý nápad, dát 260 lidí do místnosti pro 200. Dlouho neváhá, zasypává nás množstvím internetových odkazů, telefonem a e-mailem své vysoko-školské velikosti a vrhá se na učení svého předmětu. Mám tu smůlu, že podemnou sedí nějaký (s prominutím) debil, který má pořád namyšlené a sprosté žvásty, čímž z přednášky moc nemám. Doufám, že takoví ubozí namyšlení idioti vypadávají s brekem jako první a dlouho na škole nezůstanou.

Přichází 7:55 a pro mě čas, abych zkusil nenápadně odejít (v osm probíhá zápis na tělocvik, což jsem nechtěl v žádném případě prošvihnout). To se mi úspěšně nedaří: jedné slečně šlapu na nohu, ostatní se tváří dost otráveně, na konci málem rozšlapávám notebook mého bohatšího, nového spolužáka.

U počítačových terminálů se za mnou šrotuje pěkně dlouhá řada. Systém samozřejmě strašně dlouho načítá a já už jsem značně nervózní, jestli na mě zůstane místo v úterním, na-sedm-hodin sportu: BADMINTON. Já, sportovní antitalent na všechno, kde se běhá/hází/trefuje nebo jakkoliv jinak fyzicky namáhá, bude chodit na badminton, kde se hodinu a půl nezastavím. To bude krásné, ale dva bonusové dny volna navíc to vynahrazují :-)

Přednášku zakončuji houskou v jedné ruce, hromadou zápisků v až moc malém sešitku v ruce druhé. Je na čase najít cestu do místnosti další. To už nebudu takový machr jak na začátku !!!

"Nevíte kde najdu H203?", zoufale se ptám postávajících studentů u nějaké laboratoře v mnou neidentifikované chodbě. Už je to pro mě čtvrtá skupina toho dne. "Ano, musíš tam do prava a nahoru." "Dobře, díky moc." Vyčerpaně utřu do kapesníku pot z čela a vydávám se jimi doporučeným směrem. Hele, tyhle lidi znám. Tihle tři sedící na schodech, vždyť jdu kolem nich potřetí !!! Zoufale a se svěšenou hlavou procházím a jen tak namátkou se ptám: "Asi nevíte kudma se dostanu do H203, že..." Holky se krátce a soucitně zasmějí. Jedna je tak ochotná, že mi popíše celou cestu (a dobře, díky moc !!!) a já opět dobíhám zdárně na místo. Ztratil jsem celou 15-ti minutovou přestávku, už teď jsem unavený a začíná mě docela jistě bolet hlava. Naštěstí si vysoký profesor dává poměrně na čas (zapomíná ty správné klíče).

Ve cvičení (opět technická dokumentace) nám zadává 6 výkresů, kdy máme první odevzdat nejpozději osmý týden (naivně si píšu, ať to udělám tento nebo příští víkend, ať to mám z krku, což při své lenosti určitě nestihnu). Dále budeme dělat semestrální práci a velký test (bez a,b,c,d -> normálně psát odpovědi, upřímně se děsím !!!). Po hodině se vracím do místnosti C3, čeká mě hodina Teorie obvodů I. Další vysoký profesor na nás vychrlí Kirhoffovy zákony (nebo jak se to píše) pomocí intergrálů a derivací, doplněné kvantem rovnic a pouček. Proboha, kdy tohle skončí? Tohle že máme brát?? Mám strach !!! Naštěstí vše rychle ubíhá, já sbírám své věci, mini-sešitek, ručně nakreslenou mapu areálu a vydávám se opět na turistický kurz bloudění po vysoké škole vysokých profesorů !!!

Den zdárně zakončuji po útrpné dvouhodinovce obvodů, kdy se nezmůžu ani na základní logické úlohy, zapojení a zákony, co už dávno znám a přesně vím jak fungují. Hlava mi třeští, žaludek protestuje. Doslova a téměř ze školy utíkám. Když dorazím na zastávku, jediné, co se dozvídám, je informace o tom, že můj autobus před deseti minutama odjel a další přijede (heh) až za hodinu čtyřicet. Proto se pěšky vydávám na nejbližší tramvaj číslo osm a vydávám se na cestu domů.

Ach, domove, sladký domove.

Teď tady sedím, sepisuji a znovu přehrávám v hlavě. Byl to velice náročný den a já si připadám jako vyždímaný citron. Navíc to byl jen pouhý začátek, vždyť to byl teprve první den na "výšce". Tak mi alespoň držte palce při mém bloudění v nadcházejících dnech a při dalších zážitcích nového života :-)

Děkuji za pozornost, mějte se všichni fajně !!! :-)