Autismus

O víkendu jsem zažil velice emotivní zkušenost. Poznal jsem na návštěvě rodiny své přítelkyně malou a velice aktivní dívku, která trpí autismem. Byl to tak silný zážitek, že se o něj chci podělit i zde na Blogu. Snad si z něj každý odnese nemalé ponaučení.

Ahoj. Jmenuji se Klárka. Je mi osm let a jsem autistka.
Mám ráda nové lidi. První je pozdravím "ahoj". Hned nato se zeptám, zda-li mají mobil. Potřebuji vědět, kolik je hodin. Když mi mobil neukáží a pouze mi řeknou časový údaj, vyžaduji důkaz. Nejjednodušší je ukázat mi, jestli mobil svítí a já si tím můžu informaci zkontrolovat. Často se ptám i cizích lidí, třeba během stání ve frontě u pokladny. Nedělá mi problém mobil v cizích kapsách najít. Podivně se na mě dívají. Maminka jim to vždy vysvětlí. Když už to vím, radostí zatleskám a po chvíli se zeptám znovu. Každá minuta je pro mě velice důležitá. Časový údaj je důležitější než vše ostatní. Když se dozvím, že ve tři hodiny někam jdeme, musíme ve tři hodin odejít, jinak jsem velice nesvá.
Mám přesně daný denní režim. Vstávám velmi brzo ráno. Dostanu vydatnou snídani. Ve dvanáct chci mít oběd. Mám velmi ráda polévky. Ve dvě hodiny odpoledne vyžaduji jogurt. Musí to být jogurt bez obsahu laktózy. V pět hodin dostávám večeři. Po večeři mě v sedm hodin čeká teplá koupel a o půl osmé mi maminka rozsvítí lampičku, uděláme spolu deníček, ve kterém zapíšeme, co jsme celý den dělali a poté mě maminka nechává osamotě. Hraji si, dokud nejsem unavená a nepůjdu sama od sebe spát. O půl desáté přichází maminka opětovně a zhasíná lampičku.
Jsem velice aktivní. Miluji práci na zahradě. Když strejda řeže dřevo motorovou pilou nebo zatlouká hřebíky, jsem jako u vytržení a nemůžu se této činnosti nabažit. Každý jeho úspěch oslavím potleskem a velkým povykem. Dostala jsem od maminky tablet - je plný programů pro děti. Naučila jsem se poznávat barvy, umím poznávat zvířátka, jaké vydávají zvuky a přiřadit je na správné místo. Umím velice dobře poznávat čísla. Mám i velkou sbírku časopisů: ráda si je ve společnosti druhých pročítám a hodnotím, která věc se mi líbí nejvíc. Totéž vyždaduji i od ostatních. Mám ráda hudbu. Nejčastěji si s maminkou pouštíme cimbálovku, chodíme spolu na koncerty, kde tancuji klidně celý večer a povzbuzuji muzikanty potleskem nebo se snažím s nimi zpívat.

I do školy chodím. Jsem ve druhém z osmi ročníků a jsem nejlepší ve třídě. Bohužel nezáleží na tom, ve kterém zrovna budu. Na mém psychickém stavu se nic nezmění. Mám výbornou paměť, ale nedokáži dávat věty do logických souvislostí. Když ve škole počítáme a nechají mě, jsem schopná napočítat i do stovky. Prostě si ty čísla pamatuji, jak jdou za sebou. V případě, že mě někdo ze třídy ocení potleskem, okamžitě přestanu počítat, protože to je jasný signál, že je potřeba s počítáním skončit.
Mám skvělou maminku. Je to velice tvrdá, sebevědomá a silná žena. Věnovala obrovské úsilí, aby mě naučila základní návyky, slušnému chování, dennímu režimu. Naučila mě jíst příborem, poznávat hodiny a s její pomocí se v životě určitě neztratím. Byla velice přísná. Potřebovala jsem pevnou ruku, jinak bych se nikdy nic nenaučila. Sousedi nás neměli rádi, protože když jsem zlobila, dělala jsem velký rozruch a maminka mě musela nechávat o samotě, dokud se neuklidním. Nyní bydlíme v rodinném domě. Mám svůj klid, pořádek a jsem spokojená. Nic mi nechybí.
Žiji ve svém vlastním světě a Vašemu světu nikdy nebudu rozumět.

Poznámka autora:
Být v Klárčině přítomnosti bylo na začátku velice psychicky náročné. Nezvládal jsem to. Nevěděl jsem, co dělat nebo jak na ni správně reagovat. Byl jsem z toho hrozně smutný, nikdy by mě nenapadlo, že mi může být při pohledu na ni tak mizerně jako snad nikdy předtím. Naprosto obyčejné a nedůležité starosti nás, zdravých smrtelníků, šly úplně bokem a já měl všechny emoce jenom pro ni. Hlavou mi běžely myšlenky jako: co když jednoho dne bude i mé dítě nějakým způsobem postižené? Jak to můžu zvládnout? A jsem na to dost silný?
Mnoho lidí to zvládlo a ještě mnoho lidí to v budoucnosti zvládne. Já to nemůžu vědět - ale myslím si, že by se cesta určitě našla. Nejlepší příklad mám v Lence: člověk musí být sám o sobě velice silný, živý a sebevědomý, aby to dokázal a vychoval svou dceru co nejlépe. Ona sama pracuje, neustále se vzdělává, stará se téměř sama o celý dům a věnuje se i charitativní činnosti. Hraje na housle i na kytaru, pěstuje hromadu květin a má velice vybraný knižní vkus.

Bohužel nejsem tak dobrý "spisovatel", abych dokázal přesně popsat, jaké to je, být v přítomnosti autisty celé tři dny. Co to udělá s Vámi nebo s Vaším myšlením. Schválně jsem pro vyprávění zvolil první osobu, je to pro mě mnohem jednodušší, abych vůbec zkusil přiblížit to, jak vypadá její život.
A závěrečné poučení? Nebuďte malicherní a uvědomte si, že život není jenom úspěch, bohatství, kariéra, škola, dům, auto, dobré jídlo a kvalitní pití. Je to hlavně dobré zdraví, spokojenost, štěstí, láska a pocit, že Vás má někdo rád, věnuje Vám čas a je ochotný s Vámi sdílet krásné i velice těžké chvíle. Pro Klárku není nic důležitějšího, než to, že jí někdo věnuje pozornost a sdílí s ní svůj čas. Mám to podobné a přál bych si, aby to tak měl každý.
Přeji hezký zbytek dne.