Frankfurt 2016

Každý zvukař, osvětlovač, hráč na hudební nástroj - prostě každý, kdo to s muzikou a uměním myslí alespoň trochu vážně - musí minimálně jednou za život navštívit Frankfurt. Veletrh, jehož jméno je Musikmesse & Prolight and Sound.

Jak to tak bývá, než pojedete na výlet, tak musíte zajít na nákup a řádně se sbalit. Necháte přítelkyni vzkaz, ukradnete jí doma všechno jídlo a vydáte se na místo shromáždění. Všichni tři, Radim, Radim i Vašek, se vám budou smát, kolik toho sebou zase táhnete - přitom táhnu jenom krosnu, batoh, tašku plnou jídla a notebook. Oni mají malé batůžky a pár piv. Můžeme jet.

Jaká byla cesta? Dlouhá. Všude samá dálnice, občas nějaké pole, nějaký strom. Vášnivá diskuze v autě. Pak Německo. Jaké je to v Německu? Roste tady zelenější tráva (nekecám!), mají tady všechno hezčí a pole upravenější. Silnice mají mnohem větší kvalitu. Na odpočívadlech mají udržované a čisté veřejné toalety - u nás by existovat nemohly, jelikož si asi umíte představit, jak by to tam vypadalo.

Hotel máme v části Frankfurtu nazvané Offenbach. Vypadá to tady krásně. S malým arabem na recepci vyjednáme snídani a jdeme hledat večeři. Úkol je jasný - na billboardu jsme viděli Burger King, tak se chceme najíst tam. Ztratíme se poprvé. Slečna na benzínové pumpě neumí ani slovo anglicky, ale pošle nás správným směrem, zpátky. Po 15 minutách potkáváme místního obyvatele s přítelkyní, který má obrovského bernardýna, načež je Vašek opravdu brutálně poslintán. Umí hovořit anglicky. Samozřejmě, že ten bernardýn, neasi. Ten nám řekne, že jdeme špatně a že musíme zpátky k benzínce. Zároveň nás varuje, že jsme v Offenbachu a ať si dáme pozor na různé existence východního původu prodávající drogy. 

Nakonec jsme kingoša našli a jsme po večeři. Létá tady spousta letadel, dvě za minutu. Bo Frankfurt.

Den první

Na vlakovém nádraží dostáváme zdarma latté. Jsem udiven! Zjišťujeme, že jsou Němky strašně ošklivé holky. My Češi máme být právem na co hrdí, protože naše baby jsou nejlepší na světě. V metru před výstavištěm hraje pouliční hráč na housle, prazvláštní skřítek s dlouhým bílým vousem i vlasem. Hraje výborně. Příjemná změna, u nás hrají pouliční muzikanti akorát na flétnu a to tři písničky pořád dokola.

V obchodě, který by mohl být starším bráškou našeho supermarketu, vám paní za pultem rozřeže housku, namaže paštikou, zabalí, hodí na váhu a máte svačinku. Pecka. V naší zemi by se všechny prodavačky za hlasitého bučení odborů bouřily, jak na to nemají v práci čas a dělat to nebudou. Můžeme se spolu vsadit.

No a jsme na výstavišti. Popisovat podrobně to, co je zde k vidění, je vcelku složité a úplně bych se tomu nejradši vyhnul. Pokusím se shrnout v pár větách to nejdůležitější. Především je to výstava světel, zvukové aparatury, hudebních nástrojů a všeho, co k tomu patří. Pro člověka mimo obor zcela nezajímavé věci. 

Co se líbilo mně?

• Pavilón vyhrazený pro největší rentálku na světě, PRG. Na jejich předváděcí show jsem jenom strnule stál a zíral s otevřenou pusou. Neuvěřitelné. Můžete si zde projít celou jejich stage, včetně zákulisí, každý z firmy si o tom s vámi rád popovídá. Sen každého člověka z oboru. Jednou budeme mít firmu velkou jako oni - nebo budeme její součástí. 
• Sluchátka pro neslyšící založené na principu elektromagnetické indukce.
• Škola pro backstage techniky, jakým jsem ve volném čase i já a po jejíž absolvování můžete nastoupit téměř k jakékoliv světové rentálce, kterou si vyberete.
• Párty náramky. Každý návštěvník dostane svítící náramek, který je centrálně řízený osvětlovači a lze jej využít pro doplnění světelných efektů. Využití především na velkých koncertech či předváděcích akcích, viz. SuperBowl, předvádění nových videoherních konzolí, Sensation akce apod.
• Zóna české firmy na světla ROBE, která je momentálně jedna z největších na světě a o které málokdo z naší republiky mimo obor světelné techniky ví. Příjemné posezení ve skvělé koncepci jejich předváděcího stanu. Na show nazvanou "one man, one light" opravdu zapomenout nelze.
• APIA - jeden z nejlepších aparátů, jaký jsem měl tu čest kdy slyšet. Jedná se o turecko-řecký aparát, u kterého jsme strávili spoustu času a nemohli se ho nabažit.

Celé se to vlastně dá shrnout následovně - milión světel, beden, mixpultů, kabelů, prostě hračky pro velké kluky. 

Celý den končí na stánku jedné firmy, kde se chlastá pivo, žerou brambůrky a kecá se zástupci firmy. Sestoupili z výšin mezi obyčejný lid a čepují pivo, konverzují a dobře se baví. Úderem sedmé hodiny, kdy je oficiální konec festivalu, vytahují všichni cigarety (přestože zde vládne zákaz kouření), na některých privátních stage začínají hrát výborné místní kapely a atmosféra by se dala krájet. 

Jelikož ze mě v minulém článku o modelkách udělali někteří ignoranti na základě profilové fotky úplného kytaristu-alkoholika, dostál jsem své reputaci a na hotel se vracím lehce pod obraz. První den končí.

Den druhý

S velkou slávou a za pompézního zvuku fanfár byl Kajub vypuštěn směrem ke kytarovému pavilónu. K tomuto okamžiku jsem směřoval několik dlouhých let a teď konečně nastal. Ovšem jsem byl vypuštěn špatným směrem. Dorazím k plotu, kde končí výstaviště. Ptám se kluka od ochranky, kterým směrem je kytarové nebe, tedy pavilón číslo jedenáct. Jsem poslán zpátky. Nechápu, proč mě v Německu pořád někdo posílá zpátky. Asi to je národní sport.

U druhé ochranky se doptám znovu a je mi doporučen autobus, jezdící po celém výstavišti, jelikož to je 10 minut chůze. S díky odmítám. Bylo to 20 minut chůze.
Po 14-ti hodinách na nohách z minulého dne jsem měl pocit, že to je moje poslední procházka v životě – v jedenáctce bych si lehl ke kytarovému stánku firmy Ibanez a spokojeně umřel.

No jo, jenže to by tam nějaký takový stánek firmy Ibanez musel být.

Bylo to tam úplně osekané. Ani jedna z firem, co mě zajímala, zde letos neměla zastoupení. Ibanez, Fender, Yamaha za kytary. Nic. Marshall, Mesa Boogie, Hughes & Kettner za aparáty. Nic. Vše nahradila Čína, Korea a Vietnam. Pár jejich kytar jsem zkusil – na ty plasty se nedá hrát! Jsem smutný. Náladu mi nezlepší ani tlustý Španěl, hrající na rozladěnou kytaru. Ach jo.

Ze samého zoufalství jsem navštívil pavilón klavírů. To už jsem vážně dostal pocit, že bude Frankfurt místem mého posledního odpočinku. Každý břinkalista se potřeboval realizovat, hráli jeden přes druhého jako smyslů zbavení. Dostávám se do prapodivného stavu extáze, někde mezi nevědomím, déja vu a nebem plným sta nedotčených panen.

Pomatený Kajub utíká špatným směrem, opět zpátky, do pavilónu DJ techniky. Neskutečný kravál. Křivé kšilty opět předvedly, že jediné, v čem jsou dobří, je dělat kravál na nekvalitní techniku, kroutit bez jakéhokoliv smyslu všemi čudlíky a tvářit se, že dělají umění. Pryč odsud!

Venku si spravím chuť u centrální stage a kvalitní muziky v podání místní funky kapely. Naprosto jedineční muzikanti, skvěle ozvučeno a jsem z toho u vytržení. Bohužel ani tak dobrá muzika se nedá poslouchat moc dlouho, jdu si tedy na náměstí poslechnout pár velkých aparátů, dát si pivo, srazit se se zbytkem partie a hurá směrem k autu. Jedeme domů!

Na zpáteční cestě je jen jediná dobrá historka, která stojí za zmínku. O půlnoci zastavíme na zapadlé benzínce. Lehce rozespalý, kulhajíc díky puchýři na malíčku (o velikosti malíčku), rozcuchaný a prapodivně nevrlý, potkávám vykuřujícího Vaška. Je mi oznámeno, že vypadám jako zfetovaný zpěvák ze sedmdesátých let, právě vyhozený z kapely. Uvažuji, jestli to mám brát jako kompliment nebo jako urážku. Spíše jako kompliment.

Ani vysoušeč na ruce si nechce se mnou povídat. Měl jsem do něj jako správný rocker nachcat a bavit se tím, jak to rozstřikuje po celé místnosti. Jo, to jsem měl. Mějte se.