Setkání

Výhled na celé město mu zakrýval nízký živý plot. Světla ubývalo a on se ze všech sil snažil dočíst poslední odstavec. Nebyl to ledajaký příběh, nýbrž životní příběh úspěšnějšího muže, než byl on sám - a slunce skoro zapadlo.

Teplota šla s posledními paprsky slunce prudce dolů. Otřepal se zimou, dočetl poslední větu a sáhl do batohu pro PET láhev. Napil se chladné vody, zašrouboval víčko zpět na místo a zasunul ji zpátky do otevřené tlamy plné zubů, na jejichž počátku stál neohrožený jezdec zvaný Velký Zip. Zvedl hlavu, zvolil pohodlnější sed na již tak nepohodlné bílé lavičce a nahlédl přes neprostupnou bariéru živého plotu. Město se propadalo do temnoty, sodíkové výbojky veřejného osvětlení začaly nabírat svou typicky oranžovou barvu. V dálce krátce zasvítily modrá světla projíždějícího policejního vozu. Hele, netopýr! Celé nebe křižovala letadla nechávající za sebou blednoucí čáry nakreslené silnými motory. Zatoužil na jedno takové letadlo nasednout a odletět za zapadajícím sluncem. Romantik až do morku kostí, hm? Ano, a první vycházející hvězda přichází na scénu. Zdravím Tě, má drahá.

Sáhl do kapsy a našel tam ohmatanou krabičku cigaret. Jednu bílou rakvičku popadl pevně mezi prsty, odložil krabičku stranou a druhou volnou rukou prohmatával domov mnoha drobků, zbytků tabáku a plastového obalu od tyčinky, jestli mezi těmito poklady najde i poklad největší; životodárné teplo a světlo vycházející z oranžového zapalovače.

Nenašel. Mrzutě vrátil cigaretu do krabičky a jeho rty němě předpověděly ušetřenému životu jedné z posluhovaček rakovinného démona brzkou smrt po zakoupení nového zapalovače. Mladá slečna na vedlejší lavičce si zapálila za něj a po vydechnutí modrého kouře pokračovala ve své sprosté rétorice. Za takový slovník by se nemusel stydět ani nejsprostší ze sprostých dlaždičů, co kdy po tomto světě chodil. Už několik dlouhých minut rušila posvátné ticho tohoto krásného místa - a jejímu společníkovi to evidentně nevadilo; přidal se k ní. Nechutné. Ještě chvíli, a z mladého snílka se pravděpodobně stane vrah. Přece jen je to z hradeb až na úzkou silnici několik dlouhých metrů volným pádem. Zakázané myšlenky, určitě za chvíli oba odejdou a bude mít klid na čtení.

Zabořil nos zpátky mezi řádky a marně se snažil přečíst něco z dalšího článku. Škoda, že si nevzal mobilní telefon - mohl si číst jako za starých dobrých časů, při svitu baterky. Jen ta peřina mu v chladném podzimním počasí velmi chyběla, aby se pod ní mohl schovat. O to více si přál takovou peřinu mít, když se nad ním ozval neznámý hlas.
 

"Není trochu pozdě na studium?"

Otočil hlavu po hlase. Viděl pouze siluetu člověka, rýsujícího se v záři jedné z blízkých lamp. Byl to hlas patřící dívce. Kolik to je týdnů, co jej sama od sebe oslovila osoba ženského pohlaví? Aniž by potřebovala řešit pracovní záležitosti? Marně hledal odpověď. Jazyk se mu přilepil na patro a on dál zaostřoval slábnoucí zrak na nově příchozí.

"Můžu si přisednout?"

To opravdu řekla? Jen popadl batoh a přesunul jej na druhou stranu lavičky. Konečně ho napadlo, co říct a neváhal: "Raději bych si povídal, než četl." Trapné, velmi trapné. Kupodivu to fungovalo více než dobře.

Byla to ona? To něžné stvoření, na které čekal večer co večer? Sám, hluboce ponořený do vlastních představ a vymyšlených situací, které nikdy nemohou nastat? Cítil na sobě její pohled - zároveň cítil, jak mu do hlavy stoupá horkost přicházejícího ruměnce. 

Zvědavost zvítězila. Otočil se k ní, aby si ji mohl lépe prohlédnout. To, co uviděl, donutilo srdce, aby se prudce rozbušilo. Srdce, které má své sídlo v člověku vedle duše, s níž po celý život neudržuje dobré sousedské vztahy. Je to ona! Ty vlasy, ten úsměv, ty oči. Ta vůně. Zázraky se dějí, opravdu. Ta, kterou si vymyslel a o které napsal tolik naivních řádků textů do svých hloupoučkých příběhů, které nikdy nikoho nezajímaly. Opravdu nezajímaly, když je nikdy nikomu neukázal? Zpátky na lavičku. Zpátky do reality.

Ona existuje. Je tady, sedí vedle něj a zvědavě si jej prohlíží, přestože se její oči musí spolehnout pouze na světlo z okolních lamp. Každý večer, který zde strávil pohledem na město pod sebou, přemýšlel, ve kterém okně na obzoru bydlí jeho vyvolená, shodou náhod usazená u okna a upřeným pohledem směrem k němu. Naivní sen těch několika romantiků, kteří se zuby nehty ještě drží při životě. Nevymřeli po meči jen díky snům a nevybitým vášním. 

Začala nezávazná konverzace o knihách, práci, škole. Pomluvili právě odcházející přisprostlou puberťačku. Smáli se vzájemným bonmotům. Povídali si spolu o hvězdách, o rušném městě, o nespravedlnosti malého výběru sladkostí v supermarketech. Pochlubil se jí vyprávěním o rozmnožování veverek, ona ho za odměnu obdařila dlouhým vyprávěním o tom, jak moc by si přála obrovského plyšáka ztělesněného právě zmiňovanou veverkou. 

Pak teplota klesla ještě níže a rozhodli se opustit toto krásné, leč nyní velmi nehostinné místo. Doprovodil ji až ke dveřím domu, čímž si zasloužil jen další úsměv ve velmi dlouhé řadě úsměvů, kterými ho obdarovala v následujících letech. Posbírali mnoho společných zážitků a zažili strasti dlouhodobého vztahu. Tiskla se k němu celou noc, když přišly první letní bouřky, kterých se vždy tak hrozně bála. Poslouchali spolu hodiny a hodiny muziky, byli schopní si povídat až do brzkých ranních hodin. Prošli spolu těžkým obdobím, kdy měla vážně nemocnou maminku. Naučil ji hrát videohry - ona ho naučila zašít si ponožky. Do krabiček od svačiny si pravidelně dávali zamilované vzkazy - častěji drobné přihlouplosti, protože sdíleli stejný smysl pro humor. Zasypával ji jednoduchými obrázky; ona za odměnu něco dobrého občas upekla. Život utíkal jako zběsilý a oni tady byli jen a pouze pro toho druhého.
 

Něco ho pohladilo po vlasech. Pomalým pohybem zvedl ruku a položil si ji na hlavu v očekávání teplé ruky jeho milované, jemně pohrávající si s jeho vlasy. Co tam našel jej vůbec nepotěšilo. Nahmatal pouze chladný list, který opustil strom nad jeho hlavou. Chvíli si jej prohlížel, důkladně zkoumal barevné žilky a žluté plochy. Pak ho upustil na zem. Na nebi bylo o pár hvězd více a město pod ním začalo žít svým vlastním, nočním životem. Asi si na chvíli zdříml. Pohodlně se opřel o lavičku, otřepal se zimou. Rozhodl se tady ještě chvíli zůstat, protože ho velmi zaujal úkaz o pár kilometrů vzdušnou čarou dál. V činžovním domě na obzoru se rozsvítilo další z mnoha světel v jednom z mnoha obydlených pokojů. 

Je tam, jeho vyvolená ... ?