Názorová osamělost

Ztrácím iluze. Ideály jako rodina, věrnost, upřímnost, cílevědomost a tvrdá práce na sobě samém dostávají jednu ránu za druhou. Co můžu udělat pro to, aby se lidé k tak důležitým věcem vrátili a přestali se k nim obracet zády?

Chci slyšet nebo si přečíst Váš názor. Píšu tento článek jedině z toho důvodu, abych mohl v noci klidně spát. Kladu si zásadní otázku: nezůstal jsem jediný, pro koho jsou výše zmíněné vlastnosti stále ještě cenné a stojí za ně bojovat?

Žijeme v době, kdy se spousta problémů jeví jako zdánlivě neřešitelné záležitosti. Vezměme si třeba politiku, mnou tolik neoblíbené téma. Všude se řeší jenom politika, volby, korupce, nefungující zákony, zbytečně vyhozené peníze do vzduchu, politici komplikující lidem život nebo vybraným skupinám ten život ulehčující. Veškeré debaty končí tím, že s tím stejně nemůžeme nic dělat. Obrovský omyl. Vrchnost se nás o tom už dlouhá léta snaží přesvědčit a každá opakovaná lež se stává pravdou. Řeknu Vám tajemství - my s tím můžeme něco dělat. Máme možnost volit, to není všude na světě tak běžná věc. Jenže my k těm volbám nechodíme, letošní účast v krajských volbách byla opravdu mizerná, přitom se volili politici, kteří mají přímý dopad na naše životy - celá politická struktura začíná v krajích. Od té se odvíjí, kam kraj rozdělí přidělené peníze a co pro nás může udělat. 

Nejčastější argument je ten, že kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by je zakázaly. S tím můžu akorát nesouhlasit, ale pádný protiargument Vám bohužel neumím dát. Další argument je, že není koho volit. Ruku na srdce - kdo z nás si opravdu dá tu práci pořádně přečíst jednotlivé programy a dokáže jim porozumět? Kdo z nás se podívá, co dokázali politici na kandidátkách? Mizivé procento. Samozřejmě, že potom je těžké zvolit ty pravé lidi, kteří se postarají o lepší budoucnost pro nás pro všechny.

O tom jsem mluvit nechtěl. Utekl jsem příliš daleko, vraťme se zpátky k ideálům. Pokusím se přiblížit, co pro mě jednotlivé ideály znamenají a proč si myslím, že umírají a není jim pomoci.

1) Rodina - jedna z nejhorších věcí, jakou kdy kdo v historii lidstva vymyslel, je idea "sociálního státu". Vše mělo zůstat v rodinách. Otcové měli tvrdě pracovat, učit se, věnovat se tomu, v čem jsou opravdu dobří a předat své znalosti svým synům. To samé platí o matkách a dcerách. Když byl v rodině někdo nemocný, ať již mentálně nebo fyzicky, měla se o něj rodina postarat. Staří lidé by se měli mít o koho opřít, o svou rodinu. Když přijde člen rodiny o práci, mělo opět být na rodině, ať tomu člověku pomůže.

Dnes už to dávno neplatí. Nemáš práci? Úřad práce. Nemáš z čeho žít? Sociální úřad. Jsi postižený? No tak jsi v pr....., proč to říkám, o tom Vám napíšu psaní někdy v budoucnu, materiálů mám dost. Stačí říct, jak málo peněz dostávají ústavy, které se starají o opravdu nemocné děti i dospělé. Jak špatným a zvrhlým způsobem se rozdělují peníze z veřejných sbírek, z charitativních akcí a organizací. 

2) Věrnost - mrtvá idea. Lidé se podváděli, podvádějí a podvádět se budou. Znám tolik případů, kdy si lidé byli ve vztahu nevěrní, až je mi z toho opravdu doslova a do písmene na blití. Nejsou to jen cizí lidé, ale stává se to mým nejbližším, opakuje se to stále dokola a v tolika různých obměnách. To je sakra tak velký problém, když chci s někým být ve vztahu, zůstat mu věrný? Jsem nevybouřený, fajn, jdu se vybouřit, užívat si života, nevážu se! Mám ve vztahu problém, tak o něm nebudu mluvit, nepostavím se mu a raději vezmu nohy na ramena a uteču tam, kde ho nevidím a můžu na něj zapomenout v cizí posteli? V tom případě jsem jen sprostý křivák a zbabělec, nic jiného!

Když už teda chci podvádět, nebo jsem mrzká duše a podvádím, proč v sobě nenajdu alespoň poslední zbytek hrdosti, přestanu ztrácet čas s osobou, se kterou nechci být a nejdu s pravdou ven? To je takový problém, podívat se na sebe do zrcadla a najít v sobě alespoň nějakou kuráž a ohled na toho druhého?

Nechutné. Neumím najít slova, která by popsala mé zhnusení nad tím, jak dokážeme ubližovat druhým. Mnohdy s plným vědomím, přesvědčeni, že to je naprosto v pořádku. Někteří dokonce ubližují za doprovodu bujarého, pubertálního veselí, jsou úplně nadšení jak je to úžasné! Skvělé, jsem bezpáteřný živočich se srdcem obaleným ledem, který ubližuje a je mu to úplně jedno. Bravo. Určitě to dotáhnu daleko. Omyl. Dokud budu žít, budu tyto lidi hanět, proklínat, upozorňovat na jejich prohřešky a je mi úplně jedno, jaké to bude mít následky. I kdybych měl zůstat v tom boji sám! Všem, kteří nedokážou být věrní, bych přál, aby si to zažili i z té druhé stany barikády. Hodně rychle by se jim otevřeli oči a začali by si věrnosti cenit. I když ....

3) Cílevědomost a tvrdá práce - kolik z nás má svůj životní cíl? Něco, pro co je schopný udělat úplně cokoliv a věnuje tomu maximální možné množství času? Nebo postoupil na vyšší úroveň a má dokonce naplánované přibližné kroky, jak toho cíle dosáhnout?

Jako bez duše chodíme do školy - a mnohdy nevíme proč. Protože všichni říkají, že to je tak správné. Jako bez duše chodíme do práce - a víme proč. Protože potřebujeme peníze, ať máme z čeho žít. A protože to tak je správné. To, že tvrdě dřeme na někoho druhého, místo, aby jsme dřeli jen sami na sebe, už je vedlejší. Spousta lidí na to zapomíná a je to tak špatně. Naprosto špatně.

Dávno jsem přišel na to, že škola není od toho, ať nám dá nějaké znalosti z daného studijního programu. Je od toho, ať nás naučí něco o životě. Ne vždy je k nám spravedlivá, ne vždy jí věnujeme dostatečnou pozornost a ne vždy ji dokážeme ovlivnit v náš prospěch. Kdo se nestará, nemůže očekávat, že se mu bude dařit. Proč tak radikální názor? Znalosti získáme kdekoliv, máme knihy, máme naše vedoucí nebo mentory, kteří nás to můžou naučit, předat nám své vědomosti. Žijeme v moderní době, máme internet, při troše hledání najdeme úplně cokoliv. No a co nenajdeme v češtině - naučíme se angličtinu nebo jiný jazyk a naše šance najít vše potřebné vzroste o 200%! Nikdo nám nemůže zabránit získat potřebné vědomosti, i když ty tendence v podobě cenzury opět nabývají na síle.

Závěrem poslední myšlenku, která dá vše do souvislosti.

Lidstvo leniví a to je problém, který vše shrnuje do jednoho krásného, čistého a srozumitelného bodu. Lenost. Můžeme změnit svět, ve kterém žijeme, ale neuděláme to. Jsme leniví zvednout zadek a jít k volbám volit kandidáty, kteří jsou podle nás solidní. Ani nevíme, kteří to jsou, protože jsme leniví si o nich něco zjistit. Zvykli jsme si na to, že když se něco pokazí, najde se někdo, kdo nám pomůže - nebo jsme odsouzeni k smrti. Nemusíme ani hnout prstem, vždycky to nějak dopadne. Jsme zvyklí ubližovat druhým, protože je to jednodušší, než na sobě pracovat a přiznat si chybu. Raději bez přemýšlení chodíme do školy a do práce. Obě skupiny, studenti i zaměstnaní, dřou od nevidím do nevidím nebo na všechno kašlou, protože je to jednodušší, než se postavit na vlastní nohy, vzepřít se zaběhnutým pořádkům a něco v životě dokázat vlastní tvrdou prací a pevnou vůlí. 

Co s tím můžu udělat, já, nějaký Jakub z Havířova? Jedinou věc. Začít u sebe. Dokázat, že to jde a jít ostatním příkladem. Pokud si z toho vezme příklad byť jen jediný člověk, od něj další, další, další a další v pořadí, časem se ta skupina rozroste. Třeba se stane většinou a skutečně může udělat svět lepším místem. Ať mi už nikdo neříká, že s něčím nemůžeme nic udělat. Můžeme.

Začněme u sebe.

Děkuji za Váš čas.